Lukáš Lachman Především první zámořská formace ve složení Vrbata – Hanzal – Fleischman se první částí turnaje doslova protrápila a svůj díl viny na tom určitě nese také trenér českého výběru Alois Hadamczik, který nenašel odvahu tuto formaci roztrhnout a nějakým způsobem oživit. Velmi vhodnou alternativou pro doplnění první pětky mohl být třeba Tomáš Hertl, teprve devatenáctiletý benjamínek české reprezentace, který svou dravostí a bojovností šel zajisté svým starším a zkušenějším spoluhráčům příkladem. V klíčových momentech však trenérovu důvěru nedostal. Když se nedaří, je potřeba riskovat – a to České republice chybělo.
Tým doplatil také na špatný pohyb. Tatam je dynamičnost a lehkost, jíž se prezentoval v minulých letech, a sklízel za to zasloužený úspěch. Jako by měli hráči svázané nohy a chybělo jim odhodlání, což se projevilo velkými problémy při přechodu středního pásma a trestuhodným nedůrazem před oběma brankami, který nás stál cenné body.
Doslova tragická je potom bilance týmu v zápasech s kvalitními soupeři. Češi podlehli Švédsku, Kanadě a Švýcarsku, největšímu překvapení turnaje, dokonce dvakrát. Čtyři zápasy, nula bodů. Těžko uvěřitelné? Možná. Když si však spojíme všechny výše uvedené nedostatky dohromady, nepřijde nám už tato bilance české reprezentace s týmy užší světové špičky příliš zarážející.
Můžeme jen spekulovat o dalších problémech, se kterými se naši hokejisté potýkali, ale vzhledem k šokujícímu prohlášení brankáře Alexandra Saláka, v němž po prohraném utkání se Švýcary tvrdil, že soupeř hrál hrozně, že jsme byli o hodně lepším týmem a že nám pouze chybělo štěstíčko, je pravděpodobné, že nám chyběla i patřičná pokora.
Turnaj se nepovedl, ale je potřeba se oklepat a jít dál. Musíme se poučit z chyb, semknout se a znovu jít za vítězstvím. Kdo ví, co přinese příští světový šampionát…
