Kamila Chmelařová 
Pokud jste příznivci dobrodružství a sportu, dálkový trek by pro vás mohl být atraktivní záležitostí. Jistě jste již slyšeli o cestě zvané Camino de Santiago, Santiago de Compostela nebo také Svatojakubská pouť. Jedná se o jednu z nejznámějších poutí v Evropě. Nachází se ve Španělsku, stejně jako mnoho jí podobných. Jednou z takových cest je i GR 221, po které jsem se nedávno vydala já. A protože ve dvou se to lépe táhne, přibrala jsem k sobě vrstevníka z cestovatelské facebookové skupiny. Vyměnili jsme si několik zpráv, koupili jízdenky a letenky, nasdíleli si gear listy, naimpregnovali boty a byli připraveni vyrazit. Když jsme se v den odletu poprvé setkali, ulevilo se mi, že přede mnou stojí skutečně ten chlapec, kterého jsem znala z profilovky, a ne jeho táta nebo strejda, jak mě s obavami strašili známí a kamarádi. Když jsme si na nádraží nesměle podávali ruce a pronášeli zdvořilostní fráze, ještě jsme netušili, že na nás čekají ohromné výhledy při přechodu pohoří Serra de Tramuntana, které se táhne podél severozápadního pobřeží ostrova Mallorka a roku 2011 bylo pro svou nedotčenost a rozmanitost zapsáno mezi památky UNESCO.
GR 221 má několik možných variant, my se rozhodli začít ji v městečku Sant Elm a zakončit v Pollence. S celkovým převýšením 5000 m a délkou 130 km je tato varianta vhodnou volbou pro nezkušené trekaře. Stoupání je na trase poměrně rovnoměrně rozdělené, při průměrném tempu 26 km/den zdoláte denně výškový rozdíl okolo 1000 m.
Při čtení blogů jsem se dozvěděla, že adekvátním časem pro podniknutí takovéto výpravy je 5–7 dní, v závislosti na tempu a kondici zúčastněných. Nyní mohu potvrdit, že tyto hodnoty odpovídají. My zvolili pohodové tempo a do cílové destinace dorazili šestý den. Ideálním termínem pro podobnou výpravu se zdá být podzim nebo jaro, kdy teploty přes den dosahují 25 °C a v noci neklesnou pod nulu. Jelikož jsem vyrážela v únoru, přibalila jsem si do odbaveného zavazadla péřový spacák s limitním tepelným komfortem -14 °C, díky němuž jsem se pohodlně vyspala i v nízkých teplotách. Navzdory své zaryté náklonosti ke spaní pod širákem jsem pak za deštivých nocí ocenila, že se parťák obětoval a byl ochoten s sebou vláčet stan.
Nejen kvalitní spacák, ale také boty hrají stěžejní roli v tom, zda si takovou dovolenou užijete, nebo ji pouze přežijete. Jelikož je cesta různorodá a vede přes hory, lesy, kamenité stráně a asfaltové cesty, je důležité zvolit vhodnou, pohodlnou obuv, která poskytne dostatečnou oporu kotníkům. Mně se osvědčily trekové boty Adidas Terrex, naopak zklamáním byly barefoot boty značky Merell, určené specificky na trailový běh. Dále je potřeba počítat s nedostatečným množstvím vodních zdrojů po cestě, nést si na zádech vždy minimálně tři litry vody a při každé příležitosti ji doplnit. Abyste nemuseli vy, postavila jsem sama sebe do role zkušebního králíka a nabírala vodu i z kdejakého zdroje označeného přeškrtnutým kohoutkem. A s radostí mohu prohlásit, že Smectu jsem si, i přes tohle zdánlivé riskování, v lékárničce nesla zbytečně. Filtr na vodu tedy není na GR 221 nezbytností. Nezbytnou výbavou ovšem bude čelovka, ideálně nabitá. Ač je fajn říct si před odjezdem, že „ji sice používám už půl roku, ale má svítit 130 hodin, určitě vydrží ještě dlouho,“ když baterce druhý den dojde šťáva, už to tak fajn není. A stejně jako je na trase nedostatek vody pitné, je tam i nedostatek vody užitkové, tedy i omezený přístup ke sprše nebo její přírodní alternativě. Ani teď ale není důvod zoufat, zde dobrodruhům totiž kryje záda materiál merino. Jedná se sice o nákladnější záležitost, do které se ale vyplatí zainvestovat, jelikož zajistí přijatelný odér i po několika dnech pocení. Co se stravy týče, při takovémto výdeji energie není prostor na kompromisy, je tedy potřeba důkladně zvažovat a vybírat, jelikož každý gram se počítá. Zatímco doma bych si na vandr sbalila kolínka, cibuli a vepřovku, na dálkovém treku jako skvělý zdroj energie posloužila lehká dehydratovaná Adventure menu, ovesné kaše, oříšky a tyčinky. Tuto volbu jsme si nemohli vynachválit, člověk si tak totiž na konci náročného dne může vychutnat třeba knedlo vepřo zelo nebo ratatouille, a to většinou s prvotřídním výhledem.
Vydáte-li se na trasu GR 221, přesvědčíte se, že je opravdu dobře značená. Ať už vám s tím pomohou rozcestníky nebo červeně nasprejované značky lemující cestu, zaručeně se neztratíte. A kdyby přece ano, jako se to párkrát nedopatřením přihodilo nám, rychle se zase najdete. Veřejná doprava funguje na ostrově na jedničku, jen se při zpáteční cestě nenechte rozhodit, když oněch 130 km, co jste jimi zaobírali poslední týden, překoná autobus za pouhou hodinu. A pokud byste dobrodružství neměli dost ani po absolvování treku, mohu vřele doporučit stopování do hlavního města Palma de Mallorca a odtamtud 15 km dlouhou procházku podél pláží přímo na letiště. Místňáci sice nejsou na stopaře zvyklí, ale vsadila bych boty, že pokud si alespoň jednou za pobyt dáte sprchu, nějaký sympatický přistěhovalec vás, třeba výměnou za sdílení zážitků z cesty, rád sveze.
Nyní víte snad vše potřebné k podniknutí podobné akce, zbývá už jenom sbalit batoh, přiznat sám sobě, že je přesně tohle to, po čem toužíte, hodit obavy za hlavu – a vyrazit.
