Karolína Škodová 
Na odběrový sál jsem se šla podívat po deváté hodině, skoro uprostřed odběrové doby. Už při vstupu na odběrový sál mě překvapila poklidná atmosféra, kterou narušovalo pouze pípání přístrojů, které oznamovaly konec odběrů u jednotlivých dárců. Někteří dárci si mezi sebou povídali, jiní konverzovali se sestrami či poslouchali hudbu, která na odběrovém sále hrála. Dárci mou přítomnost nebrali nijak zvlášť na vědomí, jen po mně občas po očku pokukovali, jestli se jich také budu ptát na otázky, stejně jako jsem se ptala odběrových sester.
Proces odběru pokaždé probíhal stejně. Dárce vešel do místnosti a sestra si ověřila podle jména a příjmení, jestli se jedná o osobu, která má přijít na odběr. Následovala otázka, jakou ruku pro darování dárce upřednostňuje a poté ho dovedla k odběrovému lůžku. Jeden pán chvíli zadumaně koukal na své ruce a po chvíli vybral levou. Okomentoval to se smíchem, že na chvíli zapomněl strany.
Po vytisknutí štítku a všeho potřebného k odběru sestra znovu zakontrovala totožnost pacienta a samotný odběr mohl začít. Dárci nejprve dezinfikovala místo odběru a poté chvíli počkala, aby dezinfekce zaschla. Pak už následovalo napíchnutí žíly odběrovou jehlou. Všechno proběhlo tak rychle, že jsem se sestry zeptala, jestli by mohla vysvětlit, jak odběr po napíchnutí žíly probíhá. „Na odběr dohlíží elektronická váha, která měří čas, množství i průtok. Po skončení odběru pomocí sterilní svářečky zatavíme hadičku, vytáhneme odběrovou jehlu a místo vpichu dárce stlačuje,“ popsala proces odběrová sestra Sylvie. Odběr probíhá velmi rychle. „V průměru trvá odběr něco mezi pěti až patnácti minutami“, doplnila Sylvie. Po ukončení odběru sestra dárci místo vydezinfikovala a zeptala se, jak se cítí a jestli je všechno v pořádku.
Jedné ženě se po odběru neudělalo dobře. „Chcete donést vodu? Je vše v pořádku?“ okamžitě reagovaly přítomné sestry. Žena byla jedním z pravidelných dárců a sestře odpověděla, že je vše v pořádku, že jen musí pomaleji vstávat. Sestra jí upravila lůžko tak, aby byla více v ležící poloze. Zhruba po deseti minutách začala žena pomalu vstávat a v doprovodu další dárkyně se šla posadit do čekárny.
„Dobrý den. Tak jsem tady zas. Jak se dneska máte?“ vešel do místnosti usměvavý pán. Po domluvě se sestrou jsem si šla s ním popovídat o tom, jak dlouho již chodí darovat krev a co ho k tomu motivuje. „No, už to bude sedm let, co chodím darovat. Chodím pravidelně, vždycky když můžu a systém mě pustí. A proč daruji? Tak to je jasné. Protože můžu a chci pomáhat,“ odpověděl na můj dotaz dárce Petr. K němu se s odpovědí přidal další z dárců Milan: „Chodím darovat skoro celý život, vždy po třech měsících. Taky chci nějak pomáhat lidem, a navíc je tu vždy skvělá atmosféra.“
Svou návštěvu jsem zakončila rozhovorem s Jiřinou, která sem rovněž přišla darovat krev. Zeptala jsem se jí na stejné otázky jako pánů předtím. „Začala jsem chodit darovat krev na vysoké škole, v té době to bylo výhodné, protože jsme pak měli volno. Poté jsem měla dlouhou přestávku a teď jsem se k darování znovu vrátila. Mám za sebou asi dvacet tři odběrů a budu chodit i nadále. Pokud to jde, chodím pravidelně. Mou motivací je na prvním místě dobrý pocit, že můžu někomu pomoci. V den odběru mám také zbytek dne volno, dostanu tady dobrou kávu, je tu skvělá atmosféra. Je moc hezké vědět, že někomu můžete pomoct.“ S Jiřinou jsme si pak povídaly o tom, proč je málo dárců krve a o tom, co by je mohlo popostrčit či přesvědčit k darování. Po mém dotazu na případný vzkaz těmto lidem Jiřina okamžitě reagovala: „Ostatním dárcům, popřípadě lidem, kteří přemýšlejí, že by šli darovat, bych ráda vzkázala, ať se ničeho nebojí a jdou do toho. Je to to nejmenší, co mohou pro druhé udělat. Navíc ten pocit, že někomu pomohli, stojí za to.“
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu.
