Deep Purple se v Ostravě rozloučili s Českem. Bylo to však vážně naposled?

Je krátce před třetí odpoledne a ihned po příjezdu do Ostravy se dáváme směrem k aréně, kde po dlouholetých zkušenostech očekáváme minimálně stovku čekajících skalních fanoušků, aby ukořistili vysněné místo v první řadě a měli tak co nejlepší výhled a kontakt s kapelou. Po příchodu k jednomu z vchodů však zjišťujeme, že opak je pravdou. Na místě se nacházíme pouze my, takže obcházíme halu ve snaze najít další vchody a u nich konečně ty fanoušky. Vchody jsme našli, s fanoušky jsme tolik štěstí neměli. Prvních šest z nich se na místo dostavilo až kolem půl páté a ve větším počtu až v pět hodin, což měl být oficiální otevírací čas haly, který se nakonec posunul až na půl šestou.

Po více než dvouhodinovém čekání a poněkud liknavém odbavení se konečně dostáváme do haly. Zjišťujeme, že ona liknavost není pouze na straně pořadatelů, ale i fanoušků. Plocha se plní pouze velmi pomalu, tribuny až těsně před začátkem samotné hlavní kapely. ‚‚Na tyhle ‚starouše‘ chodí spíše starší lidé, ti tady nebudou čekat hodiny před halou v takové zimě, nechtějí prochladnout…,‘‘ dovídám se v průběhu večera od jednoho z návštěvníků.

Jedinou předkapelou byli kanadští blues-rockeři Monster Truck. Zpočátku jednoduché, ale nápadité riffy a poměrně charismatické vystupování se v půlce setu přehouplo do předvídatelnosti, nudnosti a sebevykrádání v podobě pořád se opakujících postupů a pasáží. Kapela ve mně nakonec nezanechala nijak výrazný pozitivní dojem.

Patnáct minut po dvacáté hodině, tedy přesně podle plánu, přichází na stage hlavní hvězda večera – dnes už legendární, ale stále skromní pánové – Deep Purple. Jejich set začíná skladbami Highway Star a Pictures of Home, ve kterých zpěvák Ian Gillan dává najevo, že jeho hlasivky jsou i ve vysokých falzetových polohách ve výborné formě a celá kapela šlape skvěle. V zápětí zaznívají starší pecky Bloodsucker a Demon’s Eye, před kterými Gillan vítá fanoušky a celý projev zakončuje poměrně slušně vysloveným ‚‚Děkujeme!‘‘. Následně se ze tmy vynořuje Steve Morse hrající všemi velmi dobře známé úvodní tóny skladby Sometimes I Feel Like Screaming, která jistě rozněžnila nejednoho z návštěvníků koncertu. Novinkami večera byly skladby Uncommon Man z předposledního alba Now What?! a Time For Bedlam z novinky InFinite, mezi kterými zazněl i známý hit Lazy, jenž Gillan odzpíval se santovskou čepicí na hlavě. Klávesové sólo Dona Aireyho tentokrát nepatřilo pouze jeho virtuózním improvizacím – Česko poctil i naprosto strhující verzí Smetanovy Vltavy a Dvořákovy Novosvětské symfonie, po kterých se dočkal zaslouženého neutichajícího potlesku. Jak je již nepsaným pravidlem – z klávesového sóla rovnou do Perfect Strangers – ani tentokrát tomu nebylo jinak. Závěru setu patřila klasická dvojka Space Truckin‘ a nejspíš nejznámnější Smoke On The Water, při které nechala kapela notoricky známý refrén zpívat celou halu. Koncert završili přídavkem ve formě coveru Hush a skladbou Black Night z proslulého alba In Rock.

Bylo to však doopravdy naposled, jak naznačuje název turné? Kapela se nechala slyšet, že nové album je hotové a že by mělo vyjít začátkem příštího roku. Bývá zvykem, že s albem přichází i koncertní tour, což by znamenalo, že kapela nám ještě definitivní sbohem nedává.