Veronika Ježíková „Kromě obyčejných dopisů si tady bokem musíš odložit rečka (rekomanda pozn. red.) a balíčky. Potom si zajdeme pro důchody, složenky a zálohu na dnešní den. Dole už máme nachystané letáky,“ vyjmenovává naše povinnosti Pavla. S hrůzou v očích poslušně třídím, a poté podle pochodníků (čísla popisná sepsaná přesně v pořadí, v jakém je budeme procházet pozn. red.) připravuji dopisy na pochůzku. „Já jdu natipovat rečka,“ říká Pavla a já jen souhlasně kývnu, i když nevím, co mi vlastně sděluje. Později zjišťuji, že Pavla zaevidovala veškeré doporučené zásilky, které dnes musíme doručit, do počítače. Vytiskla jejich seznam a také tzv. výzvy pro zákazníky, které nezastihneme.
Kromě naplněné pošťácké brašny jsme si na pochůzku zatřídily skoro 30 kg dopisů, malých balíčků a letáků, které teď v batohu a pěti taškách neseme do modrého pošťáckého auta se žlutou trumpetou. Všechno musíme doručit.
Kolegyně, která nás na místo určení doveze, je balíková doručovatelka, která má v kufru auta již nachystané balíky. „Kolik dneska?“ ptá se Pavla. Balíkářka Lenka říká, že jich má jenom čtyřicet. „O Vánocích musím denně rozvést klidně i stovku balíků,“ dodává.
Řidička pošťáckého auta Lenka nás vyhodila na horním konci Kelče a my jdeme na to. Před sebou máme 30 kg pošty a 12 km doručovacího rajónu. Do vesnic nás Lenka odveze. Mezitím co doručujeme listovní zásilky, ona objíždí domy s plným autem balíků.
„Dneska ti to vyšlo, neprší a ani není moc velká zima,“ směje se na mě můj dnešní kouč Pavla. V tu chvíli mi to teprve došlo. Doručovatelé doručují za každého počasí. „Udržet v ruce deštník a dopisy, na zádech mít batoh a přes rameno brašnu není taková sranda,“ dodává Pavla a já si tento scénář jen stěží dokážu představit. Dnes jen lehce chumelí a je asi jeden stupeň pod nulou.
Během pochůzky mi všechno padá z rukou, neúspěšně hledám na domech viditelná čísla popisná, při doručování doporučených zásilek u dveří zákazníku netrpělivě čekám klidně i několik minut. Zpoza dveří na mě většinou vykoukne paní v županu s dítětem v náručí. Rychle podepíše potvrzení o převzetí, vezme si ode mě balíček, katalog a dopis (dohromady zásilky vážící snad 5 kilo), a rychle se zase schová v teple svého příbytku. Není tomu tak dávno, co jsem se i já rozhodla na internetu nakoupit vánoční dárky pro mou rodinu. V podstatě se jedná o jeden a ten samý dárek pro všechny. Objednám několik balíčků kvalitní zrnkové kávy, kterou pak po celý rok na návštěvách u rodičů a sourozenců poctivě popíjím. Dnes mám možnost celý proces doručení kávičky vidět z druhé strany. Promítám si tu chvíli, kdy v pohodlí domova na stránkách e-shopu klikám na tlačítko objednat a doručit prostřednictvím České pošty. Teď mi teprve dochází, jak je celý proces dlouhý a náročný.
Se slzami v očích pomalu pokračuji dál. Cíl dnešní trasy – malá pobočka České pošty v Kelči – v nedohlednu. Mrznou mi ruce, lidé neotevírají, nohy bolí.
Situace je podobná ve všech vesnicích, které dnes navštěvujeme, dohromady obcházím skoro 600 doručovacích míst, doručuji v panelácích, rodinných domech, základních školách, ale také firmách. Lidé jsou povětšinou milí a přátelští. „Chuděro, ty si úplně vymrzlá. A kolik teho v tem batohu neseš? Vezmi si aspoň tatranku na cestu,“ zlepšuje mi náladu babička, které jsem přinesla důchod v hotovosti. „Já su ráda, že mi to dycky donesete, šak já už si pro to na tu poštu nedondu,“ děkuje stará paní, a já mám ze sebe zase mnohem lepší pocit.
„Tak, hotovo. Jdeme na poštu, musíme vše vyúčtovat,“ říká mi Pavla na konci rajónu. To ještě není konec? Mám v hlavě absolutní zmatek, informací bylo až příliš, a teď musím všechny doručené a nedoručené zásilky zaevidovat, spočítat hotovost, vyúčtovat důchody a uložit zásilky na správné ukládací poště. Naštěstí mi Pavla pomáhá, celý proces vyúčtování tedy netrvá tak dlouho, jak jsem se obávala.
Po návratu domů se cítím jako bych uběhla maraton bez tréninku, nohy mažu hřejivou mastí, vařím si čaj a ve chvíli, kdy si zaslouženě lehnu do postele, někdo zvoní za dveřmi.
„Paní Ježíková? Mám tady pro vás balíček. To je dneska ale krásné zimní počasí, co?“
