Tereza Prajzlerová 
Po více než sto letech se upír Nosferatu vrací na filmová plátna pod režijním vedením Roberta Eggerse, jednoho z nejvýraznějších současných tvůrců hororu. Eggersovy filmy jsou známé svou autentickou atmosférou, historickou přesností a pomalým budováním napětí. Už ve snímcích The Witch (2015) a The Lighthouse (2019) prokázal svůj talent pro vizuální stránku a práci s jazykem minulosti. Jeho horory nestaví na akci, ale na postupném odhalování hrůzy skrze psychologii postav a tíživou atmosféru, která graduje ve znepokojivá finále.
Nový pohled na klasiku
Nosferatu (2025) se drží této tradice a zároveň přináší moderní interpretaci jednoho z nejikoničtějších hororů všech dob – Upíra Nosferatu (1922). Eggers zůstává věrný původnímu ději, ale výrazně rozšiřuje postavu Ellen, manželky Thomase Huttera. Nová dějová linie se zaměřuje na její psychologický vývoj a vnitřní konflikty, čímž film získává hlubší emocionální rovinu. Jedním z klíčových prvků příběhu je moment, kdy se Ellen na samém začátku příběhu sama přislíbí upířímu hraběti – motiv osamělosti a jejího vnitřního boje tak dodává filmu nový rozměr.
Zatímco v původní klasice z počátku 20. století mohl být děj vnímán jako poněkud nejasný, Eggersova verze přináší jasnější odpovědi na klíčové otázky. Nová dějová linie například vysvětluje, proč se hrabě Orlok do Ellen vůbec zamiloval, což dává celému příběhu větší logiku a hloubku.
Vizuální mistrovství a inspirace expresionismem
V Eggersově Nosferatu hraje kamera klíčovou roli nejen při budování atmosféry, ale i ve vyprávění samotného příběhu. Kameraman Jarin Blaschke využívá osvětlovací techniky, které podtrhují znepokojivou náladu snímku. Přirozené světlo, svíčky a plameny dodávají scénám realistický nádech, zatímco ostré kontrastní stíny vytvářejí vizuální metaforu boje mezi dobrem a zlem. Inspirace německým expresionismem je v celém filmu jasně patrná – statická kamera dává vyniknout hereckým výkonům a psychologii postav, zatímco pomalé panorámování buduje napětí a odhaluje skryté detaily. Celková temná estetika se odkazuje na původního Nosferatu z roku 1922, ale zároveň přináší moderní vizuální přístup. Eggers tak nabízí horor, který není jen děsivý, ale i vizuálně podmanivý.
Návrat skutečné hrůzy – upír jako noční děs, ne romantický idol
Jedním z hlavních cílů Eggersovy verze bylo vrátit upírům jejich původní děsivost. V posledních desetiletích se totiž z těchto bytostí stali spíše romantizovaní antihrdinové než skutečné noční můry. Je tomu tak ve snímcích Twilight nebo The Vampire Diaries. Eggers si proto položil zásadní otázku: „Jak by měl vypadat skutečně mrtvý šlechtic z Transylvánie?”
Odpověď našel v inspiraci klasickými verzemi upírských příběhů, především v Drákulovi (1897) a původním Nosferatu (1922). Eggersův Orlok není elegantním svůdcem, ale hrůzným stvořením, jehož pouhá přítomnost vyvolává strach. Bill Skarsgård přijal roli s obrovským nasazením a po dokončení kostýmu a masky hraběte Orloka Eggers v jednom z rozhovorů přiznal: „Herec zmizel a před námi stál jen hrabě Orlok.”
Snímek Nosferatu (2025) tak slibuje návrat ke kořenům hororového žánru. Nejde o akční podívanou ani romantický příběh, ale o temný, atmosférický a psychologicky propracovaný film, který má ambici stát se jednou z nejlepších upírských adaptací všech dob.
