Barbora Čandová Peter Handke napsal text pod vlivem nepokojů na Balkáně v 90. letech, a proto je důležitým motivem inscenace válka. Mladší z dívek vypráví o tom, jak byla počata v kuchyni uprostřed války. Muž zase vzpomíná, jak mu matka podala sklenici mléka potom, co se vrátil z bojiště.
Jednotlivé repliky sestávají často z holých vět, které na sebe zřídkakdy navazují. Záměrem hry není navodit plynulý tok děje, spíše přivést diváky k pokojnému rozjímání nad významem kuchyně a hledání jeho smyslu v našich životech.
Při promluvách navazují herci oční kontakt s diváky, čímž je vtahují do děje a ještě více zužují hranici mezi jevištěm a hledištěm. Mezi účinkujícími dominuje Miloslav Maršálek, legenda brněnského HaDivadla. Po jevišti se pohybuje s naprostou přirozeností. Nepůsobí ani tak jako herec, jako spíš zkušený člověk, který promlouvá k divákům o životě. To se však zcela nedá říci o Pavle Dostálové, která hraje mladší z žen. Její pohyby se zdají být mírně afektované a neodpovídají skromné velikosti divadelního sálu. Starší z ženských postav hraje Petra Ševců, jinak známá z divadla Malá scéna ve Zlíně. Svým hlubokým hlasem a pomalými pohyby dodává hře notnou dodávku melancholie.
Kulisy se omezovaly na minimum. Kuchyň symbolizuje malý stůl s funkčním vařičem, na němž starší z žen během hry vaří čaj a jablečný kompot. Dominantní je okno na ochoz budovy, jenž bývá jindy schováno za černou oponu. Při prvním dojmu působí výhled do dvora poněkud rušivě. Během hry však okno poslouží jako most mezi fikční inscenací a naším všedním životem v kuchyních.
Inscenace nehledá odpověď na otázku, proč se nejdůležitější dění v životě člověka odehrává právě v kuchyni. Jejím účelem je přimět diváka k meditaci. Nechat jej tiše přemítat o vůních, zvucích a atmosféře v kuchyni. Právě v tom byla hra výjimečná, nešlo o prosté házení hrachu na stěnu.
Divadlo na cucky – P. Handke: Proč kuchyň. Režie a scéna Jan Žůrek, překlad Zuzana Augustová, hudba Václav Hruška. Premiéra 25. února 2016.
