Bohdan Havlíček 
Popíšete mi váš vztah k filmu? Čím si vás získal?
Nejprve především jako diváka.
Film vnímám jako nejsilnější formu umění, které dokáže teď a tady zasáhnout. Používá k tomu obraz i zvuk a pak taky montáž, která spojuje různé záběry, vytváří nové kontexty. Proč nás film dokáže rozbrečet, ale na pohřbu někoho blízkého to třeba zvládneme bez slz? Dokážeme v tomu filmu nalézt sebe, dotkne se to nás. A v nejsilnějších momentech nás to může i změnit, alespoň na chvíli. Ten pocit, kdy vycházíte z kina a svět okolo je najednou jiný, vy jste jiný či vnímavější. Stalo se mi to například během filmu Strom života od Terence Malicka. A u spousty dalších.
Pak je tady ta druhá část – natáčení filmu.
To je na jednu stranu taková hra, které dáváte obrovské úsilí, peníze do něčeho, co je vlastně jen umělá realita. Tahle “umělá realita” umí udělat to, co jsem popisoval před chvílí. Můžete vnímat, že najednou vzniká něco, co opravdu k divákovi bude hovořit. A když jsou kolem vás lidi, kteří s vámi táhnou za jeden provaz, kteří chtějí stejně jako vy natočit co nejlepší věc, tak ta atmosféra je zcela pohlcující. Někdy může být i destruktivní, když se třeba nedaří, ale stojí to za to i tak. Dobrou a tvůrčí náladu zažívám i při natáčení reklam, ale ještě nikdy jsem tam nepocítil to, co třeba u hrané věci, do které člověk jde s nějakým záměrem.
Studoval jste filmovou režii a scenáristiku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Jak vás napadlo se na takový obor přihlásit? A co vám tato škola dala?
Můj táta je fotograf. Odjakživa mě zajímala fotka a vždy mě bavily příběhy, ať už v televizi či na papíře. Tak to nějak přirozeně vyplynulo. Škola mi dala především příležitost točit a tím se řemeslo učit a taky spoustu kontaktů.
Jak vaše cesta pokračovala po vystudovaní režie a scenáristiky?
Jednak se živím tím, co jsem vystudoval, a to v naší zlínské produkci Bumerang film, což je audiovizuální produkce. Nejdříve se jmenovala Forleaf, která vznikla ještě při škole jako uskupení kamarádů, které spojuje chuť točit. Teprve časem se z toho zformovala produkce, která se filmovým řemeslem živí. Je nás osm členů a k tomu máme spoustu externistů, se kterými spolupracujeme. A pak také pedagogickou činností na střední filmové škole.
S produkcí tvoříte s velkými jmény jako je Sportisimo, Gorenje, CZC.CZ a další. Jak těžké bylo dostat se k takovým kontaktům?
Některé značky, když jsme s nimi začali točit, tak ještě tak velké nebyly, ale máme tu výhodu, že velmi úzce spolupracujeme s pražskou marketingovou agenturou YYY, která ale také vzešla ze zlínských studentů, jen ne z filmu, ale marketingu. Takže spousta velkých věcí přišla od nich.
Stále vystupujete více jako režisér a scenárista filmů. Jaké filmy jste vytvořil?
Tak celovečerní hraný film v pozici režiséra za sebou ještě nemám. To mě, věřím, čeká. Zatím jsem spolupracoval na celovečerních filmech jako druhý režisér nebo jako asistent režie. Ale ten proces vždy trvá poměrně dlouho, z mé zkušenosti třeba dva roky. S Bumerangem jsem zatím vytvořil dva dokumentární filmy Psi Páně, Dej ševče gól a spoustu krátkometrážních. Nejnověji pak hraný komediální seriál Vegani a jelita, co běží na Voyo.
Můžete prozradit, co s produkcí Bumerang film chystáte do budoucna?
Vyvíjíme teď několik scénářů, tak snad už se nám podaří přijít i s vlastním celovečerním filmem. Ze Zlína jsme se přestěhovali nad Zlín, na filmový kopec, tedy na Filmové ateliéry. Střižnu máme přímo nad ateliérem Karla Zemana, ten genius loci je tam úžasný. A jsou tady i další produkce, například Kouzelná animace, takže to zázemí, ta energie tady je!
Pod audiovizuální produkcí Bumerang jste se podílel i na reklamách. Jaké to jsou? Co vás na této práci baví?
Tak z poslední doby například se Sportisimem. Natočili jsme s nimi nyní pět kampaní. Tam je ta spolupráce moc milá, přátelská a opravdu nadstandardní. Na reklamě je skvělé to, že tam většinou ty prostředky, peníze jsou, takže si můžete vymyslet spoustu věcí, obsadit si herce, se kterými by se jinak možnost spolupráce hledala třeba těžko. Obvykle je to natáčení na den až dva, takže to není ani tak náročné, jako točit měsíc, šest dní v týdnu. A vždy je to výzva, jestli to, co jste si vymysleli, bude opravdu na diváka fungovat.
Co pro Vás byla první iniciativa učit mladé studenty na střední škole?
Nejprve asi to, že mě k tomu oslovil můj učitel kamery z Audiovize, úžasný pán Juraj Fandli. Pak setkání s majiteli školy, manžely Růžičkovými. A celková atmosféra školy sídlící také na filmovém kopci. No, a když už ta samotná práce s mladými začala, tak už se nedalo couvnout.
Co je na této práci zábavné? Berou vás studenti jako autoritu nebo spíše jako kamaráda, se kterým tvoří svá audiovizuální díla?
Rád bych, aby mě brali jako staršího kamaráda, kterého poslouchají především, že to vnímají jako přínosné. Proto, že mi na nich a jejich osobním a profesním vývoji záleží. A jak je to doopravdy? Asi různě. Ale zábavné, a především silné je, když spolu zažijeme momenty, ať už při natáčení nebo třeba při debatě o společně shlédnutém filmu, které se zapisují hlouběji, které opravdu spojují. Alespoň já to tak vnímám, ale možná jsem jen naivní.
Jak vznikl nápad pořádat festival Pod nebesy v Lipníku nad Bečvou?
Jako většina dobrých nápadů vzniká v hospodě u piva. Jeden známý to tak do větru prohodil, že bychom mohli promítnout nějaký studentský filmy, když mám kolem sebe ve škole ty tvůrce a hned jsem se toho chytl.
Na co se festival zaměřuje a jak dlouho se už pořádá?
Zaměřuje se pouze na studentské filmy z Česka a Slovenska. Zároveň vybíráme takové filmy, ve kterých cítíme určitý přesah, ať už se jedná o drama či komedii, dokument, animák. Aby nebyly prvoplánové, byť třeba řemeslně skvělé. Aby se prostě hodily pod nebesa a přinesly dva atmosférické večery, na které člověk jen tak nezapomene. Letos máme 8.ročník.
Co je na tomto festivalu odlišné oproti jiným studentským filmovým festivalům?
Určitě prostředí festivalu, který se koná v takzvané Meditační zahradě, která leží za kostelem. Kdysi tam byl dokonce hřbitov. Je to opravdu kouzelné místo. Zároveň opravdu rozkvetlá zahrada, takže ta atmosféra každého dostane. Občas je náročné do toho malého Lipníka v srdci Moravy hosty a tvůrce dostat, ale jakmile do zahrady vkročí, tak jsou pohlceni. Třeba Klára Issová, Pepa Polášek, Andrea Kerestešová-Růžičková a Alena Doláková. A taky tvůrci, kteří s těmi filmy vyhrávají studentské České lvy, ale my je tam všechny máme v té naší zahradě, neformálně.
Jak na Vaši práci nahlíží rodina?
Žena to někdy nese hůř, pač je člověk často pryč, pak je to jen na ni, jak domácnost, tak výchova našich čtyř dětí. Ale zároveň má pochopení, vidí, že to je prostě můj život a bez toho bych být nemohl. Sama mi s mnoha projekty pomáhala jako scénografka či kostymérka, takže ten svět dobře zná. Ale snažím se rodině věnovat naplno, zatím asi ne úplně úspěšně, ale když už doma jsem, tak tam opravdu v mysli být! Naplno!
