Barbora Foglová 
Jaké byly vaše hudební začátky?
Začátky byly krásné, protože každý začátek je pěkný. Naplňuje tě takové to přesvědčení, že to dotáhneš nejdál. Abych to shrnul. Začátky byly úplně jednoduché. Setkali jsme se tenkrát, když nám bylo asi třináct nebo čtrnáct, v době, kdy jsme si mysleli, že můžeme být nepřekonatelní, ale zároveň pořád smrtelní. A v tom to bylo krásné.
To jste už skládali vlastní hudbu?
Ne, ne. Začali jsme prvně s covery. Od nějakých osmnácti let jsme se začali bavit o tom, že by mohlo být lepší zkusit to jinou cestou.
Covery od jakých kapel? Byly to více cizojazyčné nebo ty české? A jak to vlastě je s autorskými právy?
Víceméně ty české a slovenské jako IMT Smile nebo Chinaski. Jelikož nám bylo čtrnáct, když jsme začínali, tak práva jsme vůbec neřešili.
A co vás inspirovalo k tomu, že jste chtěli jít vlastní hudební cestou?
Inspiroval nás k tomu náš bývalý kytarista, který nechtěl dělat covery. Zamiloval se do ženské a způsobil rozklad naší tehdejší kapely. A my jsme mu to chtěli nějakým způsobem vrátit. To nás povzbudilo k tomu, abychom dělali vlastní muziku. Abychom mu ukázali, že to pokazil.
A nějaká první písnička?
Úplně první? Nebo nějaká lepší? (Smích)
Úplně první písnička byla taková šmelina. O tom bych se tady asi ani radši nevyjadřoval. To byla alkoholická písnička o našich středoškolských letech. Ale potom jsme udělali Nádech. To uplynulo pár let a ukázalo nám to ten správný směr.
A jak vůbec taková písnička vznikne? To vás jen tak napadne? Jak dlouho to trvá?
Já jsem člověk, který neumí na nic hrát. Na jediný nástroj neumím zahrát ani notu. Ale v hlavě mám spoustu melodií a naše nebo spíš moje verze písniček. Ty klukům pak předám. A to funguje tak, že jim zazpívám melodii a oni to musí svymi nástroji zahrát. Samozřejmě v dnešní době je to jednodušší. Dneska nazpíváš melodicky text a pošleš to klukům profíkům, kteří to už zprodukují.
Takže vy vždy jen předehrajete kapele motiv, který máte na mysli a doufáte, že to bude odpovídat vaší představě? Máte kvůli tomu někdy neshody v kapele?
Přesně tak a vždy to vyšlo a odpovídalo. Kapelní ponorka naštěstí nikdy nenastala, ale výměny názorů vždy budou.
A na text má kdo z vaší kapely umělecké střevo?
Z 99 % dělám texty já. Ale pak to prochází schvalováním na zkušebně. Spolupracujeme s Honzou Vávrem, textařem Ewy Farne. Ten je beatmaker pro všechny hudebníky tady v Česku, bych asi řekl. Hodně nám pomáhají stejně i kluci z kapely Brixtn a Trocha klidu.
Jak jste se dostali k produkčnímu, člověku, který vás posunul dál na české hudební scéně? Získával kontakty, prostory, koncerty?
V roce 2014 jsme vyhráli soutěž Vysočina fest. Tam nás oslovil jeden pán, který nám řekl, že na to máme a pět let za námi jezdil na zkoušky, každé úterý. Bez legrace. A to nás posunulo asi tam, kde jsme teď. Neříkám, že je to nějaký světoborný tady v Česku ale je to pořád na nějaké úrovni. Vždy musíš mít někoho, pro koho to děláš. Jsou to fanoušci v první řadě, kteří tě ženou dál, ale v druhé je to samozřejmě manager.
Co vás motivuje k tvorbě hudby? Je to úspěch, co za ni sklízíte?
Úspěch ani ne. Každý úspěch, kterého dosáhnete, je za chvíli pokořený, protože dnes je ta doba tak strašně rychlá. Máte tady rappovou scénu, popovou scénu, všelijaké styly a dneska je strasně těžké se tomu vyrovnat, dohnat to. Mladí lidi chodí převážně na rap. Ale mám takový pocit, že se to v poslední době vrací zpátky k popové a rockové scéně.
Popová scéna má v česku velké zastoupení interpretů. Vnímáte, že je ta konkurence silná?
Já myslím, že jo. Taky bych chtěl říct, že rádia nás hrají už pět let. Zejména tři hity, a to Nádech, Křídla a Mrazí. Nádech byl takový průlom, který se nám podařil. Pak jsme se záhadným způsobem dostali s písničkou Mrazí do filmu Špindl 2. A potom přišla písnička Křídla, kde jsme udělali klip se Štěpánem Kozubem.
V čem si myslíte, že vaše texty vynikají a s kterou písničkou se nejvíce ztotožňujete?
Texty jsou u každé kapely odlišné tím, co ten umělec prožívá. Každý umělec má něco v životě, co přenáší do své muziky. Víš, něco zažiješ, tak to napíšeš.
Nejradši mám Křídla, protože chceš utéct mimo realitu, ale to vlastně nejde, protože ta realita tě pořád provází. To vnímám silně v části: „Chtěli bysme lítat, ale utrhli nám křídla.” Chceš něco dělat tak, jak si přeješ, ale prostě nemůžeš. V mém případě hudbu.
Kdybyste nebyl zpěvák, co jiného byste dělal? Pořád něco s muzikou?
Ano, asi zvukaře nebo osvětlovače. Sice jsem vystudovaný zdravotní bratr, ale to jsem potřeboval jen maturitu a zdálo se mi to jako nejjednodušší východisko. Hlavně v učivu. Od základky jsem věděl, že jsem chytrý, ale já jsem ten čas tenkrát věnoval muzice, takže škola šla stranou. V deváté třídě jsem měl asi šest čtyřek. Ale na tom nezáleží. Učitelé, co ti řeknou, že to nikam nedotáhneš, nemají pravdu. Pokud si věříš, tak to dáš. Potom jsem začal i vysokou, ale nedodělal jsem ji, protože mi to přišlo už zbytečné.
A odkud pocházíte?
Jsem z Vysočiny. Ale spíš tíhnu k Moravě, protože za hodinku jste od nás v Mikulově, a to víno a slivovice k nám neodmyslitelně taky patří.
Obecně je známo, že umělci mají problémy s návykovými látkami. Pociťujete to i u sebe?
Asi spíš přítelkyně vnímá moje problémy s alkoholem.
V rámci výstupů jste vždy střízlivý na pódiu nebo si dáte třeba panáka na kuráž?
Toho si dám vždycky, ale ne na kuráž. Já si ho dám, protože to mám rád.
Máme poslední otázky s výhledem do budoucnosti. Plánujete v nejbližší době nějaké větší turné? A kde se vidíte za pět let?
Turné plánujeme, ale počkejte si, přijde ten správný čas. Na druhou otázku bych rád dal rychlou odpověď, ale v téhle brandži jeden nikdy neví. Nezáleží na tom, jestli budu v hudebním odvětví nebo kdekoliv jinde, hlavně ať jsem s lidmi, kterým na mně záleží a mně zase na nich.
Ať už je to díky jejich energii, upřímnosti nebo neustálé touze po zlepšení, Like-it i nadále drží své místo na české hudební scéně. S novými plány a inspiracemi se můžeme těšit na to, čím nás ještě překvapí. Děkujeme zpěvákovi kapely za skvělý rozhovor a přejeme hodně štěstí do dalších hudebních let.
Barbora Foglová a Agáta Wimětalová
