Šárka Nováková
„To co najdu večer v popelnici, může být stejně kvalitní jako to, co je ještě v supermarketu,“ vysvětluje mi Kristýna D., studentka a „freeganka“, tedy člověk, který preferuje žít z toho, co najde. Jako důkaz mě bere na jednu ze svých pravidelných nočních výprav.
Popelnice číslo jedna. Ozývá se tiché cvak a já se konečně můžu pokochat jejími útrobami. Skutečně se to uvnitř hemží všemi myslitelnými druhy zeleniny. Rajčata! Okurky! Tuna mrkve! Avokádo!!! „Sakra, všechno je shnilý,“ povzdechne si moje průvodkyně. A skutečně, při bližším zkoumání to cítím také. Jdeme nejméně o několik dní pozdě. Takhle jsem si svou dnešní večeři nepředstavovala.
Zkoušíme to za rohem u konkurence, ale ani tamto není o nic lepší. „Dva dny nazpět to tu vyváželi.“ Aha, takže jen špatné načasování. Je to teprve třetí zastávka, kde pod velkým igelitovým pytlem konečně najdu svazek malých povadlých kedluben. Jsem z toho u vytržení. Dnešní popelnicová expedice je u konce, kořist je rozdělená napůl a já se vracím s malým kedlubnem, který svírám v ruce jako by to byl nějaký svatý grál.
Život freegana je často o hladu. „Ne vždy máte štěstí, je důležité vytipovat si specifická místa a dny. Většinou je tam ovoce nebo zelenina, pečivo jsem už dlouho nenašla,“ svěřuje se mi Kristýna, “ale nejspíš je to tím, že už chodím jenom příležitostně. Nemám už tolik času, navíc čím dál větší množství zadních traktů je hlídaných nebo zamčených a člověk se tam prostě nedostane. Pravděpodobně kvůli nám a bezdomovcům, kteří si sem chodí pro jídlo.“ Právě s těmi si ji prý kolemjdoucí často pletou. To jí ale nevadí: „Je pravda, že často lovíme spolu. Ráda jim pomůžu,“ směje se.
Solidarita je pro freeganskou komunitu klíčová. Po internetu koluje celá řada mapek. Mnohé jsou dokonce i interaktivní a ukazují, co a hlavně kde se dá v popelnicích sehnat. Tato filozofie se ale zdaleka netýká jen jídla. Pokud máte štěstí, každá popelnice v sobě může skrývat svůj vlastní mini secondhand a nabízí tak možnost reinkarnovat již zapuzené věci a najít si také svůj osobní svatý grál. Nezáleží už na tom, jestli to bude staré křeslo, gramofonová deska nebo třeba první vydání Broučků.
Logika “Dokud budeme tolik vyhazovat, bude v popelnicích pořád co hledat“ má potom v tomto případě dvojsečný charakter. Avšak na poněkud nejapnou otázku, jestli by nakonec větší šetrnost nepoznamenala její pravidelný zeleninový jídelníček, odpovídá Kristýna jednoznačně: „Spíš by mě mrzelo, kdyby se nic nezměnilo. Ráda za věci zaplatím, ale pokud se bude stále nesmyslně likvidovat, byla bych blázen, kdybych si to nevzala.“
Foto: http://dewiibatwoman.blogspot.cz/2013/10/dumpster-diving.html
Napadlo vás někdy minout prosklené dveře vašeho oblíbeného supermarketu a zkusit si místo toho zajít pro rohlíky vzadu do kontejneru? Dumpster diving, jak tento způsob získávání potravy nazývají jeho vyznavači, je nejen způsob jak ušetřit, ale také zdvižený prostředníček proti plýtvání.
„To co najdu večer v popelnici, může být stejně kvalitní jako to, co je ještě v supermarketu,“ vysvětluje mi Kristýna D., studentka a „freeganka“, tedy člověk, který preferuje žít z toho, co najde. Jako důkaz mě bere na jednu ze svých pravidelných nočních výprav.
Popelnice číslo jedna. Ozývá se tiché cvak a já se konečně můžu pokochat jejími útrobami. Skutečně se to uvnitř hemží všemi myslitelnými druhy zeleniny. Rajčata! Okurky! Tuna mrkve! Avokádo!!! „Sakra, všechno je shnilý,“ povzdechne si moje průvodkyně. A skutečně, při bližším zkoumání to cítím také. Jdeme nejméně o několik dní pozdě. Takhle jsem si svou dnešní večeři nepředstavovala.
Zkoušíme to za rohem u konkurence, ale ani tamto není o nic lepší. „Dva dny nazpět to tu vyváželi.“ Aha, takže jen špatné načasování. Je to teprve třetí zastávka, kde pod velkým igelitovým pytlem konečně najdu svazek malých povadlých kedluben. Jsem z toho u vytržení. Dnešní popelnicová expedice je u konce, kořist je rozdělená napůl a já se vracím s malým kedlubnem, který svírám v ruce jako by to byl nějaký svatý grál.
Život freegana je často o hladu. „Ne vždy máte štěstí, je důležité vytipovat si specifická místa a dny. Většinou je tam ovoce nebo zelenina, pečivo jsem už dlouho nenašla,“ svěřuje se mi Kristýna, “ale nejspíš je to tím, že už chodím jenom příležitostně. Nemám už tolik času, navíc čím dál větší množství zadních traktů je hlídaných nebo zamčených a člověk se tam prostě nedostane. Pravděpodobně kvůli nám a bezdomovcům, kteří si sem chodí pro jídlo.“ Právě s těmi si ji prý kolemjdoucí často pletou. To jí ale nevadí: „Je pravda, že často lovíme spolu. Ráda jim pomůžu,“ směje se.
Solidarita je pro freeganskou komunitu klíčová. Po internetu koluje celá řada mapek. Mnohé jsou dokonce i interaktivní a ukazují, co a hlavně kde se dá v popelnicích sehnat. Tato filozofie se ale zdaleka netýká jen jídla. Pokud máte štěstí, každá popelnice v sobě může skrývat svůj vlastní mini secondhand a nabízí tak možnost reinkarnovat již zapuzené věci a najít si také svůj osobní svatý grál. Nezáleží už na tom, jestli to bude staré křeslo, gramofonová deska nebo třeba první vydání Broučků.
Logika “Dokud budeme tolik vyhazovat, bude v popelnicích pořád co hledat“ má potom v tomto případě dvojsečný charakter. Avšak na poněkud nejapnou otázku, jestli by nakonec větší šetrnost nepoznamenala její pravidelný zeleninový jídelníček, odpovídá Kristýna jednoznačně: „Spíš by mě mrzelo, kdyby se nic nezměnilo. Ráda za věci zaplatím, ale pokud se bude stále nesmyslně likvidovat, byla bych blázen, kdybych si to nevzala.“
Foto: http://dewiibatwoman.blogspot.cz/2013/10/dumpster-diving.html
foto: tribune.com.pk
Napadlo vás někdy minout prosklené dveře vašeho oblíbeného supermarketu a zkusit si místo toho zajít pro rohlíky vzadu do kontejneru? Dumpster diving, jak tento způsob získávání potravy nazývají jeho vyznavači, je nejen způsob jak ušetřit, ale také zdvižený prostředníček proti plýtvání.
„To co najdu večer v popelnici, může být stejně kvalitní jako to, co je ještě v supermarketu,“ vysvětluje mi Kristýna D., studentka a „freeganka“, tedy člověk, který preferuje žít z toho, co najde. Jako důkaz mě bere na jednu ze svých pravidelných nočních výprav.
Popelnice číslo jedna. Ozývá se tiché cvak a já se konečně můžu pokochat jejími útrobami. Skutečně se to uvnitř hemží všemi myslitelnými druhy zeleniny. Rajčata! Okurky! Tuna mrkve! Avokádo!!! „Sakra, všechno je shnilý,“ povzdechne si moje průvodkyně. A skutečně, při bližším zkoumání to cítím také. Jdeme nejméně o několik dní pozdě. Takhle jsem si svou dnešní večeři nepředstavovala.
Zkoušíme to za rohem u konkurence, ale ani tamto není o nic lepší. „Dva dny nazpět to tu vyváželi.“ Aha, takže jen špatné načasování. Je to teprve třetí zastávka, kde pod velkým igelitovým pytlem konečně najdu svazek malých povadlých kedluben. Jsem z toho u vytržení. Dnešní popelnicová expedice je u konce, kořist je rozdělená napůl a já se vracím s malým kedlubnem, který svírám v ruce jako by to byl nějaký svatý grál.
Život freegana je často o hladu. „Ne vždy máte štěstí, je důležité vytipovat si specifická místa a dny. Většinou je tam ovoce nebo zelenina, pečivo jsem už dlouho nenašla,“ svěřuje se mi Kristýna, “ale nejspíš je to tím, že už chodím jenom příležitostně. Nemám už tolik času, navíc čím dál větší množství zadních traktů je hlídaných nebo zamčených a člověk se tam prostě nedostane. Pravděpodobně kvůli nám a bezdomovcům, kteří si sem chodí pro jídlo.“ Právě s těmi si ji prý kolemjdoucí často pletou. To jí ale nevadí: „Je pravda, že často lovíme spolu. Ráda jim pomůžu,“ směje se.
Solidarita je pro freeganskou komunitu klíčová. Po internetu koluje celá řada mapek. Mnohé jsou dokonce i interaktivní a ukazují, co a hlavně kde se dá v popelnicích sehnat. Tato filozofie se ale zdaleka netýká jen jídla. Pokud máte štěstí, každá popelnice v sobě může skrývat svůj vlastní mini secondhand a nabízí tak možnost reinkarnovat již zapuzené věci a najít si také svůj osobní svatý grál. Nezáleží už na tom, jestli to bude staré křeslo, gramofonová deska nebo třeba první vydání Broučků.
Logika “Dokud budeme tolik vyhazovat, bude v popelnicích pořád co hledat“ má potom v tomto případě dvojsečný charakter. Avšak na poněkud nejapnou otázku, jestli by nakonec větší šetrnost nepoznamenala její pravidelný zeleninový jídelníček, odpovídá Kristýna jednoznačně: „Spíš by mě mrzelo, kdyby se nic nezměnilo. Ráda za věci zaplatím, ale pokud se bude stále nesmyslně likvidovat, byla bych blázen, kdybych si to nevzala.“
Foto: http://dewiibatwoman.blogspot.cz/2013/10/dumpster-diving.html
Foto: http://dewiibatwoman.blogspot.cz/2013/10/dumpster-diving.html
