Monika Kroupová 
Co jste všechno na té záchranné stanici měla na starost?
Sledovala jsem pohyb tuleňů z videozáznamů a pak jsem tam dělala i veterinární trénink tuleňů. Jedná se o komentované krmení, podobné těm ze zoologické zahrady, při kterém se trenér těch zvířat i hodně dotýká, aby nebyla ve stresu, když by byl potřeba veterinární zákrok. Sahá se jim na břicho, do oblasti beder, odkud se jim bere krev, kontrolují se ploutve a taky se jim otevírá tlama, aby ošetřovatel mohl zkontrolovat zuby. Také jsem jim dávala i enrichment, to znamená, že jsem s nimi třeba dělala aporty, povely a různé obraty.
Proč je potřeba ten enrichment?
Ten je potřeba proto, aby se zvířata nenudila. Buď je učíme povely, které dělají za rybu, nebo jim dáváme jídlo do nějaké bandasky a tu musí pak otevřít. Tuleni mají totiž ve volné přírodě mnoho věcí na dělání. Ve volné přírodě si musí shánět nejen potravu, ale i partnera nebo místo ke spánku, což jim vlastně odebíráme, když je necháme žít v zajetí.
Jsou nějaká pravidla pro to, jaké tuleně chovat dohromady? Snese se třeba více samců?
Je rozhodně vždycky lepší mít víc samic než samců, protože jsou to harémová zvířata. Ale třeba v našem stádu máme dva samce a tři samice, z čehož je ten jeden syn toho hlavního samce a jedné ze samic. A tam stačí, když si mezi sebou vytyčí, kdo je alfa, a pak by měli být oba v klidu.
Dáváli jste těm tuleňům jména?
Ano, dávají se všem jména. Je to důležité, protože se musí popisovat misky, krabičky s léky a různé ty rybí polévky, také se jim píšou na kartičky pacienta. Jména jim pak dáváme podle toho, kde jsme ty tuleně našli. Když se pak vypouští do volné přírody, tak se jim dá GPS lokátor na ploutev a podle toho jména je sledujeme.
Reagují na svá jména?
Ti malí tuleni, které tam máme přibližně dva měsíce než se rozkrmí, tak ne. A ani to není žádoucí, aby na ně reagovali, protože by se pak přestali bát lidí. Když se staráme o ta zachráněná mláďata, tak se snažíme se jich co nejvíce stranit. Nesmíme na ně mluvit, ani se jich dotýkat, aby se jim zachoval přirozený strach z lidí a nechodili k nim poté, kdy je vypustíme do volné přírody. Cvičící tuleni na ně reagují a tam je to naopak velmi žádoucí. Reagují podobně jako psi.
Stalo se někdy, že jste si museli nějakého tuleně nechat, protože ho nebylo možné vrátit do přírody?
Tuleni, které máme na stanici, jsou všichni důchodci z různých evropských zoologický zahrad, takže se předtím nic takového nestalo, ale teď máme zrovna malou samičku tuleně, která odmítá sama jíst, dokonce se naučila jíst z ruky. Tak to vypadá, že si ji budeme muset nechat, protože by ve volné přírodě nepřežila.
A zůstala by v budoucnu u vás nebo by šla spíše do zoo?
Spíše do zoo, protože je mladá. A nevíme, jak by ji přijalo naše stádo.
Pozorovala jste povahové rozdíly mezi jednotlivými tuleni?
Je to jako se psy, každý tuleň má to své osobní charisma. Někteří jsou vychytralejší a vymýšlí různé způsoby, jak se k rybě dostat. Například zkouší skočit do vědra s rybami nebo jakkoliv zaujmout publikum. Ty povahové rozdíly jsou na nich dost vidět.
Měla jste svého oblíbence?
Moje nejoblíbenější je Unda Marina, což je naše nejstarší samice. Je sice skoro slepá, ale je to hrozně hodný tuleň. Myslím si, že jsme se měly velice rády. Když jsem procházela na straně výběhu pro turisty, tak mě dokázala poznat podle chůze.
Máte nějaký pozitivní zážitek s tuleni, který vám zůstal v hlavě?
Přišlo mi vtipné, jak se tuleni umí mstít, když se jim něco nelíbí. Například, když jsem jednomu tuleni tu rybu nedala nebo se na něj obořila moc hrubým hlasem, tak mě schválně postříkal vodou. Nebo když jsem mu zadala, aby vyskočil, tak on skočil tak, že na mě flákl co největší vlnu. A je moc dobře vidět, že to udělal naschvál. Taky jsem dvakrát spadla k tuleňům do bazénu. Uklouzla jsem na řasách, když jsem jim házela balon. A naštěstí u toho samozřejmě vždycky bylo hodně lidí, kteří to viděli.
Máte naopak nějaký negativní zážitek?
Jedna věc mě mrzela. Kromě záchrany jsme jezdívali na pláže třeba i pro mrtvé jedince. Když umřeli z přirozených příčin, například měli polámané kosti nebo zranění z potyček se psy, tak mi to přišlo v pořádku, protože je to vina přírody. Ale jednou jsme jeli k mladé tulení samici, která prostě vyhladověla, protože je v Baltském moři málo ryb. Tuším, že už se tomu říká syndrom hladového Baltu, a to znamená, že ta zvířata nemají co jíst a následkem toho umřou hlady. Když jsem šla jednou po přístavu, tak jsem slyšela, jak si asi osmnáctiletý kluk stěžoval na tuleně. Říkal, že jsou k ničemu, že jim žerou všechny ryby a že by je všechny vybil. Potom mi ještě přišlo smutné, když jsme dávali do mrazáku obrovského tuleního samce v nejlepších letech, utopil se v rybářské síti.
V některých oblastech je tuleň považován za škodnou. Například polští rybáři si stěžují, že kvůli přemnožení tuleňů přichází o úlovky. Co si o tom myslíte?
Za mě vrcholový predátor není nikdy škodná, protože on redukuje určitou populaci živočichů, a pokud bude méně kořisti, tak bude i méně predátorů. A myslím si, že jejich výskyt v místech, kde je ten tuleň původní, rozhodně neškodí. A lidi by je neměli považovat za škodnou, protože tuleni nejsou přemnožení a ani nemohou, protože jsou závislí na tom, kolik je kořisti.
Co nedostatek ryb v Baltském moři? Jak byste řešila tento problém?
Ono už se to řeší, a podle mě dobrý způsobem, i když rybáři kvůli tomu ještě víc nesnáší tuleně. Už tři roky platí přísný zákaz lovu tresek v Baltském moři a čeká se, než se jejich populace obnoví. V současnosti už tam skoro žádné tresky nejsou, protože byla v minulosti hodně lovena. Navíc si myslím, že Balt není jediným místem, které by se potýkalo s nedostatkem ryb. V blízké budoucnosti by tento problém mohl zasáhnout postupně všechny moře a oceány, takže doufám, že případně bude vyhrazeno nějaké místo, kde se nebude moct lovit.
Kromě rybářů si na zákony na ochranu tuleňů stěžují také Inuité. Lov tuleňů je nejen živí, ale je i součástí jejich kultury. Jak nahlížíte na tento střet mezi ochranou přírody a kulturou?
Tohle je dost sporné téma, protože ti lidé opravdu na lovu tuleňů závislí jsou. Myslím si, že pokud lov není v obrovské míře a děje se to třeba jednou za sezónu, tak to za mě v pořádku. Něco podobného se děje ve Finsku nebo ve Švédsku, kde mají určité regulace na lov tuleních mláďat. Když ale loví lidé, kteří k tomu nemají kulturní vztah a dokážou bez lovu přežít, tak by lovit neměli. Vůči Inuitům tuhle problematiku beru trošku jinak, protože odjakživa lovili tuleně a prodávali výrobky z nich. Chápu, že mají problém z toho, že se tulení výrobky nesmí dovážet do Evropské unie. Je to těžké.
Jsou současné zákony dostačující pro ochranu tuleňů?
Myslím si, že v současné době je to dobré. Asi před čtyřiceti byla situace na katastrofální úrovni a tuleni v Baltu de facto vyhynuli. A teď je hezky vidět, jak populace tuleňů v Baltu stoupá od té doby, co se v osmdesátých letech tyto zákony zavedly. Myslím si, že hodně pomohlo i to, že na ně přistoupily i všechny pobaltské státy.
Jsou kromě lovu další problémy, se kterými se tuleni potýkají?
Kvůli rostoucímu turismu přicházejí o pláže. Třeba Hel je v současnosti hodně populární destinace v Polsku, takže se tuleni v tom městě už přímo nevyskytují, jen v přístavu, kam chodí občas lovit. Místo toho hledají jiná místa, například pobývají v rezervaci Mewia Łacha, což je asi hodina plavby lodí od Helu. Tam je ale zákaz vstupu, takže je lidé mohou pozorovat jen z lodi.
Máte pocit, že jsou lidé dostatečně informování ohledně tulení problematiky?
Třeba v turistických oblastech je ta informovanost vysoká, ale problém je, že lidé někdy nerespektují to, že se k těm tuleňům nemá chodit. Vůbec se jich nebojí a bez problémů se k nim přiblíží, aby si udělali fotku, protože jsou roztomilí. Jenomže tuleni koušou, a to hodně lidi neví. Unavený nebo nemocný jedinec sice nechá člověka, aby se k němu přiblížil, ale pro to zvíře je to velice stresující zážitek. Myslím si, že ani k lišce by si ti lidi nedovolili přijít tak blízko jako k tuleňům.
