Dominik Rašek 
Co vás přivedlo k herectví?
Už v dětství se mi líbilo loutkové divadlo. Spejbl a Hurvínek u nás doma běžel skoro každý den. Tatínek je truhlář a zároveň vášnivý rybář, který většinou nic nechytí. Ne, to bych mu zase křivdil (smích). S přáteli jezdil na Orlík. Jeden z jeho kamarádů s sebou vždy vozil loutky a mně se tuze líbily. S tímto otcovým kamarádem jsem tedy trávil spoustu času, loutky zkoumal, pozoroval, zkoušel je ovládat.
Později jsme se přestěhovali z města na vesnici kousek od Mnichova Hradiště. Jako malý jsem si přál pejska, toho mi rodiče na vesnici pořídili. Jednou jsem s naší fenkou šel na procházku a cestou jsem potkal pána, který nám jednou na zámku v Mnichově Hradišti hrál loutkové představení. Oslovil jsem ho, byl velice milý. Začal jsem k němu chodit skoro každý den. Naučil mě mluvit za loutky několika hlasy, loutky vodit, malovat kulisy nebo loutky i vyrábět. Jezdil jsem s jeho divadlem jako takový učeň. Později jsem si založil vlastní loutkovou zájezdovou scénu a jezdil po hradech, zámcích a školkách.
Takto jste se dostal k loutkám. Jak ale pokračovala vaše cesta za herectvím?
V šestém ročníku na základní škole mě babička přihlásila do dramatického kroužku. Moc jsem si to tam užíval. Paní učitelka mě spolu s pár dalšími lidmi z kroužku doporučila do jednoho projektu s městem Turnov. Vybrali mě a na základě toho jsem dva roky hostoval v polském divadle Zdrojowy Teatr Animacji. Bylo to úžasné. Nádherné divadlo, je podobné Stavovskému divadlu akorát v menší podobě. Jednalo se o alternativní scénu, se kterou jsem se dostal do kontaktu poprvé. Nikdy na to nezapomenu. Musím říci, že to byla nejhezčí spolupráce, kterou jsem doposud prožil.
Jak vypadal váš výběr střední školy? Ovlivnila ho nějak vaše záliba, dá-li se to tak nazvat?
Přiznám se, že kdyby v naší republice existovala střední loutkoherecká škola, jdu tam. Tomu není jinak ani dnes. Vybral jsem si tehdy činohru a začal studovat na Mezinárodní konzervatoři v Praze, obor hudebně dramatický. Splnil se mi sen, měl jsem štěstí na pedagogy. Mezi mé vyučující patřila Regina Rázlová, Jana Šulcová, František Skřípek, Máša Málková, Olga Wallo a spousta dalších. Každému vděčím za cenné rady a zkušenosti.
Jaké to bylo přijet z malého města a začít jiný život v Praze?
Byla to velká změna. Rodiče poslali nejmladšího syna sice na dva roky do Polska, ale myslím, že se nebáli tolik, jako když jsem odcházel do Prahy. Je těžké se v Praze prosadit, když vůbec nevíte, jak to chodí. Myslím si, že mám štěstí na lidi kolem sebe, a spoustě přátel a kolegům vděčím za to, že je mám. Lidé si myslí, že když jste syn někoho „slavného“, máte to jednodušší. Není tomu tak. Naopak, mají to někdy mnohem složitější. Proto jsem rád, že jsem si všechno vybudoval sám bez nějaké takové pomoci. Prahu miluju a cítím se tu sám sebou. Samozřejmě není nad to, když ve svém volnu mohu odjet domů za rodinou.
Jak vypadá studium konzervatoře?
To je krásná otázka. Dostávám ji dost často, protože jsem konzervatoř zatím nedodělal. Přerušil jsem studium začátkem čtvrtého ročníku, jelikož jsem dostal nabídku na své první angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, během sezóny jsem si zahrál například v Rackovi od Čechova. Přece jen dostat možnost si zahrát Trepleva v osmnácti letech – to se prostě neodmítá. Žádného rozhodnutí doposud nelituji, ale školu se chystám časem dodělat.
Jací jsou herci povahově?
To je těžká otázka. Falešní lidé jsou všude a herectví není výjimkou. Dokonce bych možná řekl, že závisti je tam někdy víc, než je zdrávo. Každý máme možnost volby a někdy jdete do projektu, kde si třeba s někým nesednete, ale jak říkám – je to všude. Abych nemluvil jen negativně, tak herci jsou prostě veselé kopy. Osud mi dal od září do cesty bandu skvělých lidí. Je nás necelých deset a všichni kluci. Zároveň všichni mladí herci a mix z konzervatoří a DAMU. Scházíme se minimálně jednou za týden, chodíme se vzájemně podporovat na představení a máme se fakt rádi. To je třeba obrovské štěstí. Díky za ně.
Je něco, co vám v současném hereckém řemeslu vadí?
Jelikož cestuji docela dost po republice, měl jsem možnost vidět, jak a co kde funguje. Co si budeme povídat, všude je to stejné. Mrzí mě, že se často divadlo dělí na soubor a lidi z kanceláří. Prostě ti, co dělají marketing, účetnictví a podobně. Tak by to být nemělo. Divadlo je o společné spolupráci a je to jeden celek, jedna budova. Je fakt, že se to týká převážně oblastních divadel. Na toto téma by se dalo mluvit dlouho.
Kde a v jakých rolích jsme vás mohli nebo můžeme vidět?
Se svým loutkovým divadlem Štěpánovo Loutkové divadlo jezdím stále, když to čas dovolí, všude, kde si mě zavolají. Koncem prvního ročníku na konzervatoři jsem dostal možnost hostovat v divadle v Mostě, kde jsem působil dva roky. Poté jsem nastoupil do Divadla Radka Brzobohatého, které sídlí na pražském Václavském náměstí, tam působím doteď v roli Petra v inscenaci Petr a Lucie. A začátkem čtvrtého ročníku přišlo tedy již zmiňované angažmá v Jihlavě.
V současné době hostuji ve Stavovském divadle, mimo to i ve Slezském divadle v Opavě v představení Saturnin, kde ztvárňuji Milouše. V pražském divadle Ponec hraji ženicha ve hře Krvavá svatba. Aktuální novinka, ze které jsem opravdu nadšený, jelikož se jedná o můj splněný dětský sen, je angažmá v divadle Spejbla a Hurvínka, do kterého nastupuji v září. Toto divadlo mimochodem příští rok oslaví 100 let své existence.
Organizoval jste vlastní kulturní akce. Chystáte i letos nějakou?
Chystám hned dvě. Nejprve bych rád zmínil akci Po múze, na kterou jsem opravdu hrdý. Před dvěma lety, ještě na škole, jsem dostal nápad udělat akci, která bude v podobě „mladí pro mladé“. Obdivuji lidi, kteří zpívají a vím o spoustě lidí, kteří jsou velmi talentovaní, ale zpívají třeba na ulici. Našel jsem tedy prostor na lodi Cargo Gallery, loď kotvící na pražské Náplavce, kde se akce uskutečnila.Večer na lodi, kde si diváci mohli prohlédnou také výstavu mladé výtvarnice Marie Mio Olaf, posedět u sklenky vína a užít si spoustu mladých zpěváků po boku zkušenějších kolegů, jako byl Chuck Wansley, Pavel Vítek a další. Prostě večer plný múzy.
Měly jsme krásné ohlasy, a proto to znovu obnovujeme. Dostali jsme záštitu Herecké Asociace i nové sponzory. Taktéž máme nové vystupující, včetně nové mladé výtvarnice Simony Ofelie Penimann. Po múze se bude konat 4. června od 19:00 taktéž na Cargo Gallery. Všechny srdečně zvu. Myslím, že to bude parádní večer.
Kdybych chtěl na tuto akci přijít, kde se dají sehnat vstupenky? A na kolik vyjdou?
Vstupenky si návštěvníci budou moci koupit přímo na místě v den konání akce. Jeden lístek vyjde na 100 korun.
Chystáte i něco dalšího?
Ano. Druhá akce, kterou teď žiji, je moje výstava loutek. Minulé léto jsem dělal výstavu v zámecké galerii v Třeboni a měla taktéž hezké ohlasy. Letos bude výstava v prostorách muzea v Jaroměři. Přesný termín ještě není zveřejněný, ale bude předběžní vím, že bude probíhat od června do září. Výstava bude oproti té třeboňské zajímavá tím, že bude spojená s výstavou obrazů mladého talentovaného umělce Davida Navrátila.
