Kateřina Pirožková 
Celé to začalo před 22 lety. To je celý můj dosavadní život plus 2 roky navíc. Tenkrát, na úplném začátku, neměl nikdo nejmenší tušení, že to vydrží tak dlouho. Stejně jako já nikdy netušila, že si ve svých 20 letech vybuduji závislost na motoristickém pořadu. A to nejsem žádný velký automobilový nadšenec. Během mého dětství pořad BBC Top Gear zažíval svou zlatou éru a já si nevědomky hrála s autíčky na koberci připomínajícím závodní okruh. Na britské půdě zatím rostla nejúspěšnější motoristická show, kterou celosvětově sledovalo několik milionů diváků. Ti se u televizních obrazovek bavili testováním automobilů a komickými scénkami legendární trojice moderátorů, Jeremyho Clarksona, Jamese Maye a Richarda Hammonda. S tímto, pro mě prozatím neznámým světem, který byl plný bravurního britského humoru, jsem se poprvé seznámila až na střední škole.
Abych vás uvedla do děje. V době, kdy se ze mě stala studentka střední školy, a to se psal rok 2020, už dávno Top Gear nebyl takový, jak ho jeho diváci znávali a měli rádi. Příčinou byl odchod všemi milované trojice. Ta se však po pouhém roce vrátila ve zcela novém pořadu, The Grand Tour, který streamovací platforma Prime Video začala vysílat v roce 2016 a který si fanoušci ihned oblíbili. A já měla příležitost se s jedním z jejich největších fanoušků seznámit. Byl to jeden z mých spolužáků na střední škole a zároveň to byl ten největší nadšenec do aut, kterého jsem kdy potkala. Člověk, který mi ukázal svět automobilových šílenců, jenž mi byl do té doby úplně cizí. Pořady jako Top Gear a The Grand Tour pro něj byly něčím, co mu dokázalo zlepšit náladu, když se necítil dobře a procházel si složitou situací. Což jsem se slovy „VŠAK JSOU TO JEN POŘADY O AUTECH“ nedokázala pochopit. Až na to, že nebyly. Bylo to mnohem víc než to, byly to pořady o přátelství. Na to jsem však přišla až později.
Přesněji řečeno až v období tzv. svaťáku. Určitě to všichni znáte, maturita, největší strašák všech středoškoláků. Jsou jen dva typy lidí. Ti, kteří období svatého týdne využijí k tomu, aby dohnali vše na poslední chvíli a ti, kteří místo učení utíkají do hospody s tvrzením, že hvězdy září v září. Je nejspíš kolektivně dáno, že během jakéhokoli zkouškového období studenti chodí pít. Na chvíli aspoň své mozky zaměstnají jiným způsobem a přijdou na jiné myšlenky. To však nebyl můj případ. Nechtěla jsem si zkazit léto tím, že bych musela v září na reparát, a tak jsem svaťák věnovala intenzivnímu učení. I když ne tak úplně. Protože přestávky, které jsem si během učení dávala a zasvětila je sledování Top Gearu, byly kolikrát delší, než samotné studium.
Bylo to jednoho dlouhého dne, kdy už můj mozek odmítal pobrat další informace a jediné, co jsem potřebovala, byla pauza od toho všeho učení. Zapnula jsem tedy televizi a na jednom z mnoha programů zrovna běžel Top Gear. Byl to jeden ze speciálů. Botswanský speciál. Jak jsem později zjistila, vůbec první, který byl kdy natočen. A pro mě se stal ještě více speciálním, protože to byl první díl Top Gearu, který jsem kdy viděla. Ihned jsem si tu show zamilovala a především její tři moderátory, kteří se perfektně doplňovali. Navzájem potřebovali jeden druhého, aby mohl vzniknout tak dokonalý celek. Tehdy jsem to konečně pochopila. Nemuseli jste být zrovna nadšenci do aut, abyste ten pořad sledovali. Koukala na něj spousta lidí, kteří takoví nebyli. Důležité však bylo, že ti geekové byli právě oni. Ať už máte pořad o čemkoliv. Ať je to vaření, tancování nebo auta. Je to úplně jedno. Důležité ale je, aby na tom spolupracovali lidé, kteří pro to mají vášeň v srdci. A to oni vždycky měli.
Během prodloužených letních prázdnin, které pro mě byly odměnou za úspěšně složenou maturitu. Jsem začala sledovat i druhou show známé moderátorské trojice, The Grand Tour. Stihla jsem zhlédnout veškeré epizody, až na jednu, protože ta měla teprve přijít. A ukončit společnou kariéru Jeremyho Clarksona, Jamese Maye a Richarda Hammonda, která se pro ně za tu dobu stala součástí jejich životů. Urazili společně tisíce kilometrů a nyní na ně čekala cílová rovinka. Poslední dobrodružství plné emocí a vzpomínek na pozadí s nádhernou, měnící se krajinou Zimbabwe. Kam se trojice vydala v 50 let starých sporťácích. „Žádné elektronické křápy, koupili jsme si to, po čem jsme vždy toužili“ slova Jamese Maye, která odstartovala poslední jízdu.
Celá ta závěrečná dvouhodinová epizoda byla velmi emotivní. Nejen kvůli veteránům, které si na svou poslední jízdu zvolili. Celé to působilo jako oslava starých klasik na pozadí s moderním světem elektromobilů. Pořádnou dávku nostalgie tomu ale také dodaly příběhy s odkazem na minulost, které tuto epizodu učinily výjimečnou. Během sledování jsem se však sama sebe ptala na jednu otázku. Jak to chtějí ukončit? Otázkou však nebylo jak, ale kde. Jejich poslední zastávkou se stal ostrov Kubu v Botswaně. Místo, kde to celé před 17 lety začalo. Prvním speciálem Top Gearu, Botswanským speciálem, který pro mě byl zároveň prvním dílem Top Gearu, který jsem kdy viděla. A tak pro mě slova „Ukončíme to tam, kde to začalo“, platila dvojnásob. Ukázalo se to jako ten nejlepší možný způsob zakončení této epické éry. Konec, který dokázal rozbrečet velké množství diváků, včetně mě. A to jsem ani nepatřila k té obrovské komunitě lidí, kteří je sledovali od úplných začátků. Tato závěrečná epizoda pro mě byla mou první a zároveň poslední, kterou jsem viděla v den její premiéry. A i když tu je ještě mnoho dílů Top Gearu, které jsem doposud neviděla, nebudu na ně moct koukat stejným pohledem jako dřív. Protože pátek, 13. září 2024, bude už navždy dnem, kdy se diváci oficiálně rozloučili s trojicí největších benzínových nadšenců. Na světě už nebude lepších motoristických žurnalistů a komentátorů, než byli právě oni tři. Měli pro to totiž vášeň v srdci a dokázali svým divákům přinést do života spoustu radosti. A já jsem ráda, že jsem se, alespoň na chvíli, mohla stát toho všeho součástí.
