Klára Revendová 
Všichni si pamatujeme z učebnic prvouky na základní škole, jaký byl kdysi život na vesnici. Plný tradic a skoro-soběstačnosti. Součástí koloběhu je také zabijačka. Ve skutečnosti to není tak idylické, jak to vyobrazuje mistr Lada na svém obrázku. Je za tím spousta plánování a rodinného napětí. To se nám doma potvrdilo minulý týden, kdy jsme tu zabijačku doma fakt měli. Předcházelo tomu plánování termínu, jelikož můj táta pracuje na směny a bez něj bychom to nezvládli. Po tom, co jsme vybrali termín, jsme museli sehnat řezníka, který by nám pomohl s průběhem. Nakonec jsme si pozvali tátova kamaráda a jeho otce, avšak maminka se nechala slyšet, že bychom taky mohli jednou mít opravdového, profesionálního řezníka. To však nebylo možné, protože žádný jiný nebyl k zastižení.
Hlavní akce se konala v sobotu, ale přípravy nastaly už týden předem. Od mytí hrnců všech velikostí, rozmrazování mrazáku a přípravy kotle po chystání pohoštění a úklidu v domě. Napětí postupem času gradovalo, v pátek bylo na maximu. Mamka nervózní z toho, že se něco pokazí (málem nevykynulo těsto na koláč), já nervózní z toho, že je mamka nervózní a táta s dědou se zase hádají o to, jak by to mělo proběhnout. Navíc, ve vzduchu viselo napětí, jelikož člověk nikdy neví, kdy může hlavní aktér umřít (měli jsme strach, abychom to nemuseli odvolávat a měli užitek ze zvířete) a taky, aby nebylo ošklivé počasí.
Nevím, co jsme komu udělali, asi zpětná vazba za to, že jsme zabijačku dělali v postním období, ale v sobotu ráno hustě sněžilo a byla neskutečná zima. Aspoň se nám to vryje do paměti a podle máminých slov "půjde nám to od ruky, protože nám všem bude zima". Ještě před sedmou se začali sjíždět první pomocníci a abych byla upřímná, tak jsem trochu litovala, že jsem nezůstala v Olomouci na koleji. Na druhou stranu, kdo někdy zabijačku zažil, tak ví, že každá ruka dobrá. Ještě před osmou to měl náš čuník za sebou. Co jsem slyšela od taťky, tak jeho smrt byla bezbolesná. Zde nebudu zacházet do detailů, tak morbidní zase nejsem. Dopoledne jsem strávila průběžným mytím nádobí, vařením kávy a čaje a různými pomocnými pracemi. Třeba krájením cibule, na kterou moje sestra reagovala "Proč je tady štiplavý vzduch?" Nebo hlídáním našich dvou koček, které jsou někdy až moc zvědavé. Taky chtěly ochutnat syrové masíčko.
Kolem třetí hodiny odpolední bylo po všem. Teď už zbývalo uklidit a začít se vypořádávat s výrobky. Táta ve sklepě stál u škvaření sádla, mamka zavařovala pomazánku a já myla nádobí. Za okny padal sníh a na chvíli to připomínalo idylku. Zimní, únorovou idylku. Realita byla ale jiná. Začátek března a moji rodiče unavení po fyzické a psychické stránce. Hlavní program byl sice v sobotu, avšak neděle byla také ve znamení zpracovávání. První zájemci o výrobky se začali sjíždět odpoledne a všichni jsme byli rádi, že to máme za sebou. Tak zhruba za rok se všechno bude opakovat.
