Petra Besedová 
Milá dáma ukrajinského původu mě vybízí k sundání obuvi. Umyje mi nohy a nasadí mi brčálově zelené pěnové nazouváky. Poté mě pobízí, abych ji následovala. Cestou míjím masírující thajky, které dělají svou práci tak pečlivě, že několikrát uslyším křupnutí zad či údů klientů. Usměji se na zhruba padesátiletou paní, která už se čvachtá s rybkami a čekám na pokyn vstoupit do akvária.
Pak však přiběhne asijská recepční a suše pronese: „Ne, vy tady nebýt. K figuríně,“ a pak se škodolibě usměje. Je mi jasné, že vzdor mi nepomůže, a tak si slepě přisedávám do kádě s vodou k vychrtlé umělé sokyni. Představuji si ty americké dokumenty, ve kterých si svobodní muži kupují umělé panny a pak je berou jako rovnocenné partnerky. S nimi pak chodí nakupovat, na wellness a tak dále a já si při sezení vedle takové figuríny připadám úplně stejně. Pak se zaměřuji na samotný akt rybiček Garra Rufa. Vzhledem k tomu, že jsem odjakživa dost lechtivá, tak kopu kolem sebe a nezvládám ani sekundu dotyku těch drobných tvorů.
Po okřiknutí ze strany recepční, že spíše zákazníky odháním, se snažím překonat sama sebe a myšlenky směřuji na plavání s delfíny, abych se trochu vzpamatovala. Kousám se do jazyka a snažím se to nepříjemné brnění nohou ani nevnímat. Daří se a já mám po chvíli z této kúry spíše radost. Při samotné akci mě sledují oči zvídavých turistů, což je mi dost nepříjemné, přesto se snažím na tváři vyloudit úsměv. Zdá se, že jsem si získala pozornost publika a všímám si, že si několik kolemjdoucích objednává taky ryby. Mnohokrát za mnou přijde nějaký cizinec a začne mít narážky typu: „Víš, že ti ryby okousávají nohy?“ Sarkasticky pronesu, že jsem ráda, že mi to řekl. Jak ubíhají minuty, je mi masáž víc a víc příjemná a užívám si ji. Hned mi dojde, proč používají v Asii rybičky jako terapeutickou pomůcku. Rybičky jsou navíc ideální pro osamělé alergiky, kteří nemohou mít kočku nebo psa a tak si užívají dotyku alespoň tímto způsobem. Vesele se nechávám ožírat a smutně očekávám chvíli, kdy budu muset odejít, jelikož má procedura trvat pouhých patnáct minut. K mému překvapení mě tam však nechává obsluha o další čtvrthodinu déle, jelikož se jim tam zřejmě vyplatím. Tak si dál užívám rybího hlodání mé odumřelé kůže a v duchu se vysmívám figuríně, že nikoho nezajímá a všichni sledují mě. Nedá se nic dělat, ale i to největší potěšení musí jednou skončit. Vracím se do svých kožených bot a cítím, že mám paty jemné jako miminko. Moc děkuji recepční, že mě tam nechala déle, a se svými hebkými nožkami mířím zpátky do ulic.
