Veronika Hubálková 
„A kdo bude v tomhle státě pracovat? Hlavou se všichni neuživí!“, slýchývám často od starších, když se ve zprávách mluví o zvyšujícím se počtu uchazečů na střední školy s maturitou a vysoké školy. Krom toho, že většina patnáctiletých neví, co chce v budoucnu dělat, je tu také zkušenost, že na základních školách se o učebních oborech mluví jako o těch podřadných. O takových, které jsou určené pro ty hloupější a ne tak úspěšné, co se týček jedniček v žákovské. To se pak nedivím, že všichni raději utíkají na obory s maturitou, kde si až teprve časem uvědomí, co by je skutečně bavilo a co by chtěli dělat. Následují tedy změny oborů a škol a různé nádstavby a rázem se studium prodlužuje.
Po asbolvování středoškolského studia má člověk buď možnost jít na vysokou školu, nebo jít pracovat. Pokud si řekne, že chce pracovat, může nastat jeden z několika problémů. Jedním je naprosto demotivující vyhlídka nekonečných dvanáctihodinových směn do konce života. Další je neschopnost z málo ohodnocené práce si v dohledné době něco našetřit, odstěhovat se od rodičů a případně založit rodinu. Že by generace sněhových vloček? Spíš generace, která se nebojí říct, co jasně chce. A co tedy chce? Například neznechutit si svou práci hned v prvních letech po nástupu, respekt vůči zaměstnancům a adekvátní finanční ohodnocení. Přeci jen se jedná o generaci, která má do důchodu ještě dlouho.
Článek vznikl v rámci komplexního tématu "střet generací", zpracovávaného v rámci kurzu redakční workshop.
