Stanislav Petřík 
1. Václavka obecná (Armillaria mellea)
Tato velmi chutná houba z čeledi čirůvkovitých se v našich lesích začíná objevovat kolem svátku svatého Václava, odtud také plyne její název. Jedná se o velmi agresivní druh, který parazituje na tlejícím dřevě, nejčastěji na pařezech uhynulých stromů. Roste ve velkých trsech. Konzumují se pouze mladé kloboučky, a to po důkladném povaření. Výtečná je v guláši, většina gurmánu ji však nakládá do octa a poté konzumuje. Lidem se slabším žaludkem by však mohlo její požití vyvolat trávicí problémy, takže pozor na to! Často se zaměňuje za šupinatku kostrbatou, ale ta je také jedlá, takže se nejedná o žádný rozsudek smrti.
2. Bedla vysoká (Macrolepiota procera)
Velmi chutná houba se začíná vyskytovat již v červnu, ale teprve na přelomu září a října nastává období, kdy roste doslova všude, kde pronikne světlo. Nejčastěji na loukách a v prosvětlených lesících. Noha bedly je značně vysoká, klobouk může vystoupit až půl metru nad zemský povrch. Právě z klobouků vznikají delikátní řízky, nebo se dělají na kmínu. Mladé nerozvinuté plodnice se plní čalamádou a zapékají v troubě. Staré a vodou nasáté plodnice se nejí. Pozor na příbuznou bedlu červenající – některé její variace rostoucí na zahradách způsobují trávicí potíže.
3. Hřib smrkový (Boletus edulis)
Snad nejoblíbenější z hřibů roste od června až do října. Vyskytuje se hlavně pod smrky, ale nepohrdne symbiózou s bukem nebo dalšími listnatými stromy. Bohužel je často napaden červy, zdravé plodnice se poznají jednoduše. Jsou tvrdší než ostatní. Nenahraditelná součást smaženice, omáčky a dalších specialit. Pozor ale na záměnu s hřibem žlučníkem „hořčákem“, který dokáže zkazit celé jídlo.
4. Suchohřib hnědý (Xerocomus badius)
Panský hříbek, jak je lidově nazýván, roste od července až do listopadu nejčastěji pod smrky. Daří se mu i na tlejících kmenech, někdy dokonce i na šiškách. Je známý svou nízkou červivostí a výtečnou chutí, díky čemuž nachází uplatnění v hotových pokrmech i ve zmrazených směsích. Starší plodnice často napadá plíseň a hrozí možnost lehké otravy, jinak je ale tento hřib prakticky nezaměnitelný.
5. Křemenáče mnoha druhů (rod Leccinum)
Červené kozáky, křemeny, červeňáci. To jsou jen některé přezdívky pro křemenáče. Tyto velmi chutné houby rostou nejenom pod břízami, ale i pod osikami, smrky, duby, a dokonce i pod borovicemi. Podle stromů pak získají své druhové jméno. Hodí se do omáček, pod maso i na sušení. Velmi odolné houby, oproti kozákům, které často podlehnou slimákům.
6. Kozák březový (Leccinum scabrum)
Houba, která je sice během podzimu velmi hojná, ale často podlehne slimákům a červům, ve stáří poté hnilobným procesům díky schopnosti nasávat velké množství vody. Mladé a zdravé plodnice lze samozřejmě uplatnit všestranně, vyniknou zejména v kulajdě. Zaměnitelný leda tak s křemenáčem, a to ještě musíte být barvoslepí.
7. Klouzek sličný (Suillus grevillei)
Nejhojnější z klouzků. Vyskytuje se často v obrovském množství pod modříny, jak v lesích, tak třeba i v parcích. Na závadu může být slizká slupka na klobouku, která se dá nožem velmi snadno odstranit. Znamenitě chutná v kulajdě, dá se i zamrazit na horší časy. Velmi málo červiví, je to díky dosti tuhé konzistenci. To ovšem může být problémem pro některé osoby se slabším žaludkem. K potvrzení určení klouzků se stačí podívat, zda-li má houba zespodu rourky. Ač je to možná nepředstavitelné, tak některé druhy klouzků vzdáleně připomínají pavučince, které jsou velmi nebezpečné pro lidské zdraví a méně zkušení houbaři by si touhle záměnou mohli podepsat rozsudek smrti.
8. Liška obecná (Cantrehellus cibarius)
Liščátko, kuřátko, kurka. Tato nesmírně oblíbená houba roste už od června a během podzimu se začíná postupně vytrácet. Roste pod smrky, břízami, ale i habry a olšemi, často ve velkém množství. Nejedná se o houbu, která by měla problémy s červivostí. Všestranně kuchyňsky využitelná, nejčastěji v klasické omáčce z lišek. Záměna za lištičku pomerančovou není na závadu.
9. Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens)
Nejchutnější z muchomůrek a dokonce bez trvalých následků. Tato jedlá muchomůrka roste velmi hojně v listnatých i jehličnatých lesích. Vyznačuje se typickým růžověním na místě poranění, díky čemuž se stává prakticky nezaměnitelnou. Výborná do polévek nebo zpražená na kmínu. Nevhodná na sušení. Méně zkušení houbaři mohou zaměnit za smrtelně jedovatou muchomůrku tygrovanou, která má hnědý klobouk ale v žádném případě nerůžoví.
10. Pečárka obecná (Agaricus bitorquis)
Pečárka obecná, často také žampion, je velmi vyhledávaná houba, jelikož se dá pěstovat i doma. Jinak se vyskytuje na loukách, okrajích cest, někdy i v lese. V mládí zakulacené plodnice se postupně rozevírají, až vytvoří deštník, stejně jako u rodově příbuzných bedel. Hodí se do polévek, obalené v trojobalu také nejsou špatné. U pečárek je velká pravděpodobnost vzájemné záměny, většina druhů ale není jedovatá. Výjimku potvrzující pravidlo tvoří pečárka zápašná, která se vyskytuje na podobných místech jako ostatní pečárky a odporně páchne po karbolu a intenzivně žloutne na místech, kde došlo k poranění. To je také zásadním poznávacím znakem této smradlavé houby.
