Tereza Bartusková 
Stovky zadlužených lidí v Jižní Koreji dostanou nabídku zahrát si v šesti hrách a získat tak nejen peníze na zaplacení svých dluhů, ale především druhou šanci. Co jim ale řečeno není je to, že tyto nevinné dětské hry jsou smrtelné. Pokud některý z účastníků poruší pravidla hry, například „Cukr, káva, limonáda,“ je zastřelen. Přesto se většina rozhodne účastnit a riskovat tak svůj život v mizivé naději, že právě oni přežijí a budou vítězi, kteří si odnesou 45,6 miliard jihokorejských wonů (837 milionu korun).
Zadluženost jako téma v Jižní Koreji
Příběh, který se odehrává především kolem postavy Sŏng Ki-huna je děsivý, ale poukazuje na důležité téma v jihokorejské společnosti. Zadluženost je v Jižní Koreji jeden z největších společenských problémů, se kterým se potýká obrovská část obyvatelstva. Korejský deník Chosun Ilbo uvedl, že 4,24 milionů Korejců si půjčilo peníze ve třech a více finančních institucí. Toto číslo představuje až osm procent populace. Trh práce neposkytuje dostatek pracovních míst, ceny nemovitostí jsou pro průměrně vydělávajícího člověka nerealistické. Navíc pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými jsou tak rozevřeny, že vytváří obrovskou nerovnost ve všech možných sférách jihokorejské společnosti. Filmový kritik Vít Schmarc uvádí: „Korea je země, která je velice orientovaná na výkon. Režisér popisuje, jak je právě toto metafora ostrova, kde se každý snaží prosadit a dostat na vrchol.“ Právě kritika kapitalismu je zásadní skrytý prvek, který chtějí tvůrci seriálu divákům předat. Zajímavostí je, že finanční nestabilita a sociální nerovnost jsou častým tématem jihokorejské kinematografie. Kolem této problematiky se orientuje i další velmi úspěšný korejský film s názvem Parazit, který v roce 2020 získal Oscara.
Co dělá seriál tak úspěšný
Tvůrci Squid game pracují s jednoduchými prvky. Výrazné barvy, masky, jednoduché geometrické obrazce, které tvoří symboliku celé hry a jednoduchá pravidla. I to seriálu zaručuje úspěch, jelikož diváci se v této jednoduchosti dobře orientují. Kontrast mezi dětskými hrami a násilím, které je ve vytvořené aréně na denním pořádku je pro diváka neskutečně fascinující. Stejně tak zajímavé jsou i herecké výkony, které jsou na rozdíl od evropských či amerických velmi expresivní a zahraniční divák je tak pohlcen určitou exotikou seriálu.
Scenárista a režisér Hwang Dong-hyuk si se svým seriálem prošel trnitou cestou. Od roku 2009, kdy scénář napsal, a kdy byl sám v dluhové situaci, ho korejská studia pravidelně odmítala, jelikož se jim obsah zdál příliš nereálný a násilný. Režisér uvádí, že toto změnil až příchod koronaviru, kdy se finanční krize a nerovnost staly aktuálnější a atraktivnější.
