Petra Šmídová 
Posluchači měli možnost si v předvečer poslední adventní neděle přijít na ostravský CITY CAMPUS poslechnout koncert, který byl součástí celorepublikové pietní akce s názvem Rok poté. Na koncertě vystupovali Tomáš Šenkyřík, Daniel Skála a Tomáš Knoflíček, ostravští umělci, kteří se dlouhodobě pohybují na místní kulturní scéně a rozhodli se být součástí celorepublikového řetězce koncertů a happeningů.
Celý koncert odstartoval přibližně dvacetiminutový kus s názvem Dronequiem z pera Tomáše Šenkyříka. Ten dovolil posluchačům ponořit se poprvé ten večer do zvukové masy, která se rozlévala po univerzitním foyer tak přirozeně, jako by na to byl prostor přímo vytvořen. Začátek sestával primárně ze zvukových ploch a live dronů, které podle skladatele na jednu stranu symbolizovaly hrůzu, na druhou stranu vzbuzovaly naději. S využitím obou prostředků má Šenkyřík bohaté zkušenosti, díky čemuž mohl dovolit posluchačům, aby se uvolnili, zaposlouchali a připravili se na zbytek večera, který sliboval dvě další skladby. V prostřední části Šenkyřík velmi umně pracoval s kontrastem klidu a neklidu, který využíval zpravidla v ty nejméně očekávané momenty. V poměrně rychlém sledu představil několik častěji se střídajících nových motivů, což mělo za následek okamžitou změnu atmosféry. Člověk se najednou cítil stísněně a zdálo se, že jednoduše nelze dýchat klidně, protože sdílená úzkost byla takřka všeobjímající. Konec byl jednoznačně nejvýpravnější, zejména díky použitým zvukovým zdrojům. Šenkyřík totiž použil nahrávky zvonů, které v Praze zvonily k příležitosti uctění památky obětí a úryvky textů ze zádušní mše requiem. Ticho, které se rozhostilo po skončení, se vlastně velmi přirozeně stalo součástí právě dohrané skladby, a díky kostelním odbíjením a recitovaným kusům requiem mělo až posvátný nádech, který ještě umocňovala otevřenost prostoru a průhledný světlík, skrz který bylo vidět, že se venku mezitím zcela setmělo. Základem celé skladby byly terénní nahrávky ze 4. patra FF UK v Praze (tedy z místa, kde se odehrála tragická událost), které Šenkyřík pořídil v listopadu loňského roku.
Po krátké přestávce byl čas na performanci Daniela Skály, který se rozhodl pro koncertní improvizaci. Začal hrát zcela bez úvodu a pro mnohé dost nečekaně. Stejně, jako jeho předchůdce, zvolil i Skála schéma sestávající ze tří neoddělitelných kusů. Na začátku se zdálo, že se interpret seznamuje s vlastními myšlenkami, snaží se je utřídit a rozhoduje se, co publiku vlastně sdělí. Představil několik témat, která se proplétala celým jeho vystoupením a poskytl tak posluchačům „pevnou půdu pod nohama“. Po několika minutách nastala proměna a Skála se velmi plynule přehoupl do svižné repetitivní improvizace, během které nezbylo posluchačům nic jiného než obdivovat technickou úroveň hráče, který jim odmítl dopřát chvíli k oddechu. Ke konci nastalo opětovné zklidnění, ve kterém Skála tvořil za použití polyfonických ploch a mírné pulzace sugestivní zvukomalebné obrazy, ze kterých se posluchačům nechtělo ven. Díky Skálově zálibě v experimentech zde mohlo publikum vidět a slyšet třeba čtyřpaličkovou hru na cimbál. Tedy věc před pár lety víceméně nemyslitelnou, dnes víc a víc běžnou. Konec se nedal nazvat jinak než meditiativní smířením, ve kterém dostávalo větší a větší prostor ticho, které ve výsledku nad zvukem zcela převládlo.
Oproti Skálovým dřívějším improvizačím performancím bylo toto představení z větší části překvapivě tonální a melodické. Rozhodně se ale nedá říct, že by to bylo na škodu, už jenom proto, že se některé části zdály být zcela očividnými a ušislyšnými parafrázemi například J.S. Bacha a C. Debussyho, což paradoxně velmi přirozeně navázalo na předcházející Šenkyříkovu noisovou performanci. V žádném případě to ale neubíralo na originalitě a osobitosti celého kusu. Skála si i přes to všechno dokázal vytvořit dostatečný prostor pro atonalitu, kterou v posledních letech výrazně upřednostňoval jak ve svých kompozicích, tak na koncertních podiích. Celá improvizace stála na nemnoha krátkých motivech. Ty jako by samy ožívaly pod rukama hráče, který si dopřával dostatečný prostor pro jejich rozvíjení a nechával nápady víceméně volně proudit, zároveň měl ale celý koncept pevně v rukou. Podle mého názoru je právě toto jeden z největších vtipů a překvapení celé problematiky koncertní improvizace. Skála si je zcela očividně této tenké hranice vědom a možná právě díky svým mnohaletým zkušenostem s tímto interpretačním žánrem se nebojí na ní balancovat a neustále tak posluchače překvapovat. Části inspirované klavírním impresionismem, nebo barokní cellovou suitou do velké míry posílily u posluchačů pocit důvěrné známosti, díky čemuž se mezi interpretem a publikem vytvořila nečekaná blízkost. Princip určitého napojení hráče na posluchaače je něco, co Skála na svých koncertech aplikuje pravidelně. Lidem se na koncertech přibližuje například odmítáním pódia, což má za následek zbourání pomyslné skleněné stěny, nebo velmi přátelským a osobitým stylem uvádění a moderování koncertu. Tentokrát však začal hrát bez jediného slova a po skončení neřekl nic kromě poděkování. Celkové vyznění ani ne půlhodinového vstupu tak bylo, i přes některé velmi hravé části, poměrně závažné.
Tomáš Knoflíček stál před nelehkým úkolem, získat si ten večer již potřetí pozornost publika. Zhostil se ho ale výborně. Stejně, jako Tomáš Šenkyřík, zabývá se i Knoflíček zvukovým designem a jeho skladby jsou kombinací glitchových struktur, počítačové dekonstrukce, soundscapingu, terénních nahrávek a akustických nástrojů. V tomto projektu se mu nakonec povedla výborná fúze předchozích dvou částí, když ve své performanci propojil noisové plochy a hru na psaltérium, historický nástroj, který má umělec v poměrně velké oblibě a často jej používá ve svých skladbách. Třetí kus večera naposledy vyzval diváka k tomu, aby se ponořil do zvuku a vnímal posuny v plochách, které se nedaly nazvat jinak než zvukové tektonické desky. Členité a na první pohled zcela stabilní a nehybné, ale čím déle je člověk vnímá, tím větší má šanci všímat si drobných změn a posunů, které ve výsledku dělají z kompozice neustále se měnící živý organismus. Když pár minut před koncem Knoflíček nechal běžet zvukové smyčky samostatně a začal se s psaltériem procházet mezi posluchači, vzbuzoval pocit, že prostorem vede neviditelnou nit, kterou chce obmotat a spojit celý prostor, ve kterém se interpreti a posluchači nacházeli.
Po skončení se atmosféra tradičně velmi rychle proměnila. Vystupující se po poděkování rozešli za svými blízkými, kteří si v předvánočním shonu našli chvíli, aby se zastavili a vzpomněli si na události, které by se už neměly nikdy opakovat. Pietní akce tak zcela naplnila svůj smysl, uctila památku obětí tragédie a zároveň spojila ty, kteří byli součástí koncertu.
Tomáš Šenkyřík, muzikolog a lovec zvuků, se ve své tvorbě pohybuje na pomezí akustické ekologie, zvukového umění a environmentálního aktivismu. Zaměřuje se na zvuky lesa, projevy ptáků, mapování vodních krajin, nezapomíná ale ani na své nejbližší okolí a využívá také zvukový potenciál vlastní zahrady.
Daniel Skála je skladatel a cimbalista. Hraje skladby od baroka po soudobou hudbu a spolupracuje s předními světovými umělci a orchestry. Dále má za sebou řadu vystoupení na nejznámějších evropských i světových podiích. Za všechny jmenujme např. festival La Biennale v Benátkách, operní festival v Bregenzu, nebo koncert v newyorské Carnegie Hall. Dlouhodobě se také zabývá koncertní improvizací, dále působí jako pedagog na Fakultě umění Ostravské univerzity a na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.
Pro hudebníka, zvukového designéra a kurátora Tomáše Knoflíčka je práce se zvukem způsob, jak rozvíjet vlastní citlivost vůči okolnímu světu a jevům či situacím, které jej obklopují. Jeho skladby mají povahu časových konzerv, do kterých ukládá konkrétní podněty a které zároveň fungují jako prostředek k fixaci a koncentraci jeho roztěkané mysli.
Projekt, jehož cílem bylo uctění památky 17 obětí tragické události z prosince roku 2023, měli na svědomí muzikoložka Martina Videnová působící na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty UK a skladatel a zvukový designér Miro Tóth.
