Tvůrci se rozhodli pojmout tento film poněkud netradičně. Proplétání tří časových linií může nejednou diváka zmást. Vše ale zachraňuje hlavní retrospektivní linka v podobě rozhovoru Jackie s novinářem a její následující vzpomínky na samotný atentát. Ten představuje zároveň nejvypjatější a drasticky nejintenzivnější bod celého vyprávění. A přestože J. F. Kennedy stráví na scéně jen pár minut, je pro příběh klíčovým atributem.
V období několika dní po atentátu a během příprav majestátního pohřbu se naplno projevuje hlavní myšlenka celého snímku, a to nahlédnout do nitra psychicky se hroutící Jackie. Její bezduché toulání se po Bílém domě a temná, místy až hororová, gradující hudba dotváří atmosféru beznaděje. Nutno také vyzdvihnout vynikající práci se záběry na detail, na kterých film staví a které podtrhují celé vyznění. „Jackie je chladná, depresivní a atmosférická studie posttraumatického chování,“ popsal dojem ze snímku ve své recenzi Jan Gregor. A měl pravdu. Práce s psychikou a rozpoložením Kennedyho manželky je zde značná.
Natalie Portman, představitelka hlavní hrdinky, předvedla opět strhující výkon. Svou gestikulací, mimikou a hlavně poctivě naučenému akcentu, který byl jedním z hlavních rysů, se opravdu skutečné Jacqueline Kennedy velmi přiblížila. Hodiny strávené u dobových záznamů a náročný trénink se jí tedy vyplatil a vynesl jí dokonce nominaci na Oscara. Dalšími kandidáty na zlatou sošku za tento film byly dobové kostýmy a hudba. A přestože na cenách filmové Akademie zůstalo pouze u nominací, výkony kostymérů a hlavního skladatele nebyly nikterak podřadné.
Z pohledu divácké úspěšnosti Američané rádi sledují své dějiny na stříbrném plátně. Jelikož se ale u Jackie jednalo spíše o artový snímek, větší komerční úspěch nezaznamenal. Své publikum a fanoušky psychologických melodramat si však jistě najde.