Dominika Gračková Výstava se pro veřejnost otevřela v srpnu 2013 a od ostatních výstav tohoto typu se liší tím, že se zaměřila přímo na Olomouc. Skládá se ze světlé části, kde si návštěvníci mohou prohlédnout nejrůznější pomůcky, které lidem se zrakovým postižením v životě pomáhají, zahrát si hry či prohlédnout keramické výrobky. Ve druhé části se vás ujme průvodce a pomůže vám rozeznat různé olomoucké památky, historické předměty či vůně.
Jelikož patřím ke zvědavým lidem, musela jsem si to jít na vlastní kůži vyzkoušet. Ihned se mě ujala paní Jana, která mě zavedla k velkému černému závěsu. "Romi, vedu ti ještě jednu slečnu," řekla. V tu chvíli mne chytla mužská ruka a vtáhla mě dovnitř. „Jmenuji se Roman, nevidomý jsem se narodil, nemám ani světlocit a dnes vás budu provázet touto výstavou," promluvil ze tmy příjemný hlas a ihned mi představil mé dva společníky – Lucii a Romana. Chytila jsem se lana, které nám pomáhalo se v prostoru orientovat, a pomalými kroky následovala ostatní.
Náš první úkol spočíval v tom, poznat po hmatu, která olomoucká památka před námi stojí. Ze začátku jsem si připadala naprosto ztracená, nedokázala jsem rozeznat velkou dřevěnou krabici od Klášterního Hradiska. Po chvíli jsme se ale „rozkoukala“ a vítězoslavně odhalila radnici s orlojem.
Po ukončení této exkurze jsme se ocitli pro změnu na ulici. "Projděte kolem popelnice, počkám vás na konci u lavičky," řekl náš průvodce. Jako pomoc nám tentokrát sloužil vystouplý pás na zemi. To nemůže být těžké, říkala jsem si. V cestě nám ale stály dopravní značky. Po chvíli jsme se dostali do cíle, kde nás čekal zasloužený odpočinek. Na chvíli jsme se posadili a mohli věnovat prostor našim dotazům.
„Jsem slepý odmalička, nevím, co to je - vidět, takže mi nedělalo problém se s tím smířit. Určitě mě štve, že nemůžu třeba řídit a dělat další "normální věci", ale nejvíce mě mrzí, že nikdy neuvidím úsměv svých dětí," bez váhání začal Roman vyprávět. Tato práce mu pomohla s lidmi lépe komunikovat, líbí se mu, že ve tmě se rozdíly mezi vidoucími a nevidomými setřou a vše funguje na principu důvěry a zodpovědnosti. Také je velice vděčný za to, jak jsou lidé v Olomouci všímaví a pomáhají mu zorientovat se ve městě.
I přes svůj velký strach ze tmy jsem si výstavu užila. Nejzajímavější pro mne bylo až po hodině zjistit, jak vůbec lidé, kteří se mnou tento čas trávili, vypadají. Pokud jste výstavu ještě nenavštívili, určitě to udělejte, v prosinci totiž končí, tak ať vám tato skvělá příležitost neunikne.
