Daniela Wurzlová „Poslední rok na NOVĚ jsem už svůj služební počítač používal velmi sporadicky. Když jsem ho však po návratu z natáčení nebo po dvou dnech ve střižně otevřel, juklo na mě strašné číslo: POČET NOVÝCH ZPRÁV 864. Nebo tak nějak…“ Těmito slovy začíná poslední kniha Josefa Klímy, jednoho z nejznámějších investigativních reportérů. A možná právě tento děsivý počet nepřečtených vzkazů, který v ní popisuje, byl pro něj jedním z hlavních impulsů k jejímu napsání. Asi cítil, že nám, televizním divákům, neřekl všechno.
Bilanční kniha Vlastníma očima, jak již název napovídá, popisuje především jeho působení v pořadu Na vlastní oči. Poté, co ho Josef Klíma v dubnu 2009 opustil (a následoval tak svého dlouholetého kolegu a spoluzakladatele Radka Johna), už nezbývalo příliš mnoho pilířů, které by ho na televizních obrazovkách udržely. Vedení televize se zdál neúměrně drahý a všechno podtrhovala klesající sledovanost.
Veřejnost totiž postupně přestala věřit tomu, že se v naší republice může dovolat spravedlnosti. Mnohá zásadní odhalení, která reportéři pořadu přinesli, zkrátka vyšuměla do ztracena, a pořad se tak postupně stával spíše kriminálním příběhem na pokračování. S tím rozdílem, že v tom televizním příběhu neputovali zločinci a zkorumpovaní úředníci za mříže, ale šikovně kličkovali mezi prsty zmanipulovaným českým soudům a úplatným vyšetřovatelům.
Tímto pocitem zklamání a následného vystřízlivění se nese velká část knihy. Klíma v ní popisuje zákulisí vzniku jeho nejslavnějších reportáží, které posledních patnáct let hýbaly českou společností, rozpory s vedením televize i řadu nejrůznějších zkušeností, například když dostal přiděleného bodyguarda poté, co obdržel řadu výhružek smrti. Vrací se také ke kořenům pořadů i počátečnímu nadšení, kdy spolu s Johnem chtěli veřejnost šokovat a přinést neokoukané dynamické reportáže. Motivováni zahraničními novináři, přinesli jejich styl na české obrazovky.
S přibývajícím počtem odhalení však rostlo také zklamání. Zatímco třeba britský novinář, poté, co odhalí nějakou kauzu, předá výsledky svého pátrání policii, a ta jeho práci dokončí, český má svou pozici o mnoho horší. Klíma v knize například popisuje, jak ve svém pátrání nejednou předběhl samotné kriminalisty, a ti ho potom zoufale prosili, aby „trochu zpomalil“. A když už se konečně dobral nějakého výsledku a odhalil nějaké nekalosti, měl z reakcí veřejností pocit, že má hříšníka sám přivést před soud, obžalovat, odsoudit a následně potrestat.
Zatímco britský novinář se stane po odhalení významné kauzy slavný, ten český se kvůli laxnímu přístupu trestních orgánů dostává spíše do pozice, kdy je na jeho práci nahlíženo jako na zbytečnou. Ostatně kolik odhalených hříšníků u nás bylo opravdu potrestáno? Sám Klíma to raději snad ani nepočítá a svou deziluzi se v knize snaží vyléčit popisem několika zábavných historek.
V jedné například píše o své dovolené u moře, na které si chtěl po náročném natáčení odpočinout. Místo toho však musel odrážet nájezdy několika spoluobčanů, kteří se u něj domáhali spravedlnosti. „Vy mi jdete jako na zavolanou! Víte, jaký tu mám potíže s cestovkou?“ volal nadšeně chlápek v hotelové recepci. „Taky jsem si v Praze vzal dovolenou a zaplatil zájezd sem jen proto, abych vám to pomohl vyřešit,“ odpověděl mu na to Klíma. Jeho ironie však nebyla pochopena a chlápek do něj hustil své problémy dále.
Tyto a mnohé jiné zážitky popisuje Klíma na zhruba 160 stranách a doplňuje je svými fotografiemi z mládí i natáčení. Jde jo edinečnou a čtivou knihu, která velmi poutavě popisuje nezáviděníhodný život českého novináře. Neváhala bych dokonce zařadit tuto knihu coby povinnou literaturu každého studujícího žurnalisty.
