David Zimandl 
V dnešní době se čím dál častěji setkávám s názory, že sport pro handicapované je zcela normální věc, stejně normální jako běžný sport. Ano, ve své podstatě je to naprosto běžná věc, jen její provedení je diametrálně odlišné od sportu klasického. Zajímavé však je, že zastánci těchto názorů jsou naprosto zdraví lidé, kteří o para sportech, para organizacích či o jejich sportovcích neví vůbec nic. Handicapovaní, kteří by si mohli dovolit mít tyto názory, mlčí, protože jsou se svou pozicí spokojeni. Ani já nejsem v úplně nejlepší pozici pro kritiku, vezmeme-li v potaz, že já, jakožto zdravý člověk, kritizuji zdravé lidi, kteří kritizují další zdravé lidi, za to, že nerespektují handicapované. Uznejte sami, pokud jste se v předchozí větě neztratili, že je to více než ironické.
Nikdy v životě bych si netroufal tvrdit, že handicapovaní lidé nejsou normální, je ale třeba si přiznat, že lehká odlišnost mezi námi je a handicapovaní ji vnímají, dokonce je jimi často zmiňována. Naše společnost má pocit, že musí normalizovat věci, které se normálu často vyhýbají velkým obloukem, a teď nemluvím pouze o bublině okolo postižených sportovců. Nezastávám se extremistů, kteří handicapované lidi shazují nebo je dokonce staví na kraj společnosti, pouze připouštím fakt, že mezi zdravými a handicapovanými lidmi jsou jisté rozdíly. Nejhorší na tom možná je, že handicapovaní o to ani nestojí, o tu pozornost, kterou jim tento neustálý křik přináší. Když už se smíříte s tím, že jste rozdílný a jste konečně šťastný mezi svými, možná hledáte jen klid, a ne další rozrušení okolo vás.
Proč věnují zastánci těchto názorů pozornost tomu, aby vymýtili ze světa nenávist k handicapovaným, namísto toho, aby jim reálně pomohli a věnovali tuto energii například do výstavby nových areálů a vytváření dalších možností pro handicapované lidi. Nepomohli by daleko více, kdyby postavili nové speciální sportoviště, kde by se mohli potkávat podobní lidé, než je vystavovat jako mučedníky, když o to ani nestojí?
