Izabela Adámková 
Yunona, 20 let, studentka ekonomie
Válka je něco, co přišlo do našich domovů, našich srdcí a našich životů nečekaně. Náš život už nikdy nebude stejný. Zdá se, že se dělí na před a po začátku konfliktu. Tak známé věci, které nás vždy provázely, jako klidná obloha, elektřina, světlo a bezpečí, se staly cennými a podpora ostatních a péče se staly základem naší existence. Okamžiky života teď vnímáme jinak. Začali jsme si vážit každé chvíle s rodinou a přáteli, neodkládat důležité věci na později, nikdy nevíte, co vás čeká. Bohužel teprve se začátkem invaze jsme začali chápat celou historii Ukrajiny a to, proč bojujeme za naši kulturu, zvyky a jazyk. Nejdůležitější jsou pro nás teď lidé, všichni Ukrajinci. Soucítíme s každým člověkem, jako by to byl náš přítel nebo bratr. Stali jsme se statečnými a odvážnými, protože každý z nás hraje důležitou roli. Nněkdo pracuje a zvedá ekonomiku země prostřednictvím daní, někdo léčí, zachraňuje a učí a někdo statečně stojí na palebné čáře a brání naší zemi, abychom mohli klidně spát. Válka je pokaždé těžká a bolestivá, jsou to ztráty a neustále znějící sirény, ale společně dokážeme nepřítele porazit a žít svobodně. Sláva Ukrajině!
Dmitro, 17 let, student střední školy
Válka změnila můj život, ne úplně ve špatném smyslu, ale v nečekaném. Nikdo tuto válku nečekal, nikdo ji nechtěl. Nikdo nechtěl, aby v této válce umírali jeho příbuzní, známí nebo přátelé. Pro mě osobně se některé věci změnily k lepšímu, některé k horšímu. Ztratil jsem několik svých blízkých přátel, členů rodiny. Loni v létě mi zemřela babička, protože moje město bylo obklíčeno a nebyla zde dostupná žádná podpora ze strany lékařů. Všechno šlo na podporu našich vojáků. Musel jsem změnit své životní hodnoty. Musel jsem také změnit své plány do budoucna, protože jestliže před válkou jsem měl plán minimálně na 2-3 roky dopředu a věděl jsem, kde budu studovat, co chci studovat, co chci v životě dělat, tak teď žiju ze dne na den a nevím, co bude dál. Musel jsem opustit svůj domov, své přátele, svou rodinu, svou zemi. Teď se stále bojím o své příbuzné, kteří zůstali na Ukrajině a neustále se s nimi snažím udržovat kontakt. Ne vždy se to však daří, protože neustálé bombardování města neumožňuje jeho normální fungování a často tak není možnost komunikace, není voda a elektřina. Jediné, co si přeju, je, aby nikde nebyla válka.
Viktorie, 20 let, studentka ekonomie
Válka, jedno slovo, ale tolik bolesti. Život jako by se dělil na před a po. Člověk má dojem, že všechno, co se stalo předtím, bylo něco neskutečného, fantastického, možná dokonce neexistovalo. Život ve válečném stavu doprovází neustálé starosti, rakety létající nad hlavou a každodenní smrt Ukrajinců, kteří jsou součástí vaší širší rodiny. Život ve válečném stavu je snaha přizpůsobit se novým podmínkám, vytvořit si normální život, i když to ve skutečnosti nejde.
Nelly, 23 let, zaměstnankyně logistické společnosti
Kvůli válce jsem si konečně uvědomila význam věty „žiješ jen jednou“ - nikdy nevíš, co se s tebou stane zítra, takže se snažíš dělat všechno, co jsi kdy chtěl, právě teď. Říkám své rodině a přátelům, že je mám ráda každý den. Taky jsem se docela zdokonalila v time managementu, nikdy totiž nevíte, kdy budete mít příště elektřinu nebo vodu. Užívám si každý den, ať už je hezké počasí, nebo ne, a jediné, na co myslím, když se spustí sirény je, ať tentokrát nejsou žádné oběti.
