Nikol Ratajová 
Propuštěný při amnestii
Díky novoroční amnestii prezidenta Václava Havla vyšel Oplištil v lednu 1990 z věznice ve Stráži pod Ralskem. Rozhodl se vydat do Prahy a najít si tam práci. Začal tedy pracovat jako sanitář ve Fakultní nemocnici Na Bulovce.
Osudný den
Ráno 30. dubna 1990 nastoupil Jan Oplíštil na výjimečnou 24hodinovou směnu. Večer šel během své směny do hospody, kde se opil. Poté se vrátil na dětské oddělení. Zaujalo ho jakési vrnění, jak později sám uvádí. Vstoupil do pokoje číslo 3, kde ležely děti. Náhodně si vybral jednu holčičku, vzal ji z postýlky, chodil s ní po pokoji a choval ji v náručí. Náhle se začal cítit osaměle a uvědomil, že by se mu hodila společnost. „Padla na mě asi nějaká lítost, že jsem sám,“ vysvětloval později.
Odnesl si dítě k sobě na ubytovnu. Cestou potkal svého spolubydlícího, ten si ovšem dítěte nevšiml. Doma dítěti rozstřihl dupačky a očistil jej. Poté se svlékl do trenek a lehl si k dítěti.
S holčičkou se nejprve mazlil, poté ji znásilnil. Aby dítě, nekřičelo, chytl holčičku pod krkem. Holčička se vdechnutím vlastních zvratků udusila. „Nevšiml jsem si, že by se dítě škubalo, ale najednou se nehýbalo. Nevím, co to se mnou bylo, že jsem mu nepomohl. Usnul jsem. K vyvrcholení u mě nedošlo,“ dodal později.
Okolo půlnoci si v nemocnici všimli, že je holčička pryč. Vypukla panika, snažili se holčičku rychle najít a zmizení si nějak vysvětlit. Okolo dvou hodin ráno kontaktovali veřejnou bezpečnost a započalo pátrání.
Policisté zaklepali i na dveře Barunčiných rodičů, jestli si náhodou holčičku nevzali k sobě. Dítě tam ovšem nebylo. Jedna ze sester upozornila na Oplíštilovo podezřelé chování. Údajně měl velmi zvláštní vztah k dětem, zejména k holčičkám.
Veřejná bezpečnost se vydala na ubytovnu. Zaťukali na dveře, Oplíštil hodil dítě pod postel a otevřel dveře. Policisté si Oplíštila prověřili a zjistili, že již v minulosti byl souzen za pohlavní zneužití. Neptal se policistů na důvod jejich návštěvy, pouze ho zajímalo, co si má obléct. Prohledali ubytovnu a objevili pod postelí tělo Barunky. „Doslova ji roztrhal na kusy. V životě jsem nic tak strašného neviděl,“ vzpomíná detektiv.
Cena za život
Od samotného Oplíštila dostala rodina směšných 667 korun, které vystačily na pohřeb jejich dcery. Rodina se poté celých 11 let soudila s nemocnicí, od které nakonec získala odškodné ve výši 500 000 korun.
Výkon trestu
Před soudem stál samotný Oplíštil poprvé již na podzim roku 1973. Již v 18 letech spáchal první trestnou činnost, odcizil z obchodu cigarety a čokoládu. Později měl problémy s majetkovou trestnou činností. V roce 1986 byl odsouzen na 5 let za pohlavní zneužívání.
Za vraždu Barborky dostal 25 let vězení, veřejnost ovšem žádala trest smrti. Trest si odpykal a poté byl přemístěn na psychiatrii. Během trestu odnětí svobody žádal čtyřikrát šumperský soud o podmíněné propuštění, ani jednou neuspěl.
Vina ze strany nemocnice
Největší vinu přikládala maminka Barunky zejména nemocnici. Udělali řadu chyb, které umožnily Oplíštilův čin uskutečnit. Hned na začátku jeho nástupu si pořádně nezkontrolovali jeho trestní rejstřík. „Řekla jsem mu, aby přinesl výpis z rejstříku trestů. Odpověděl, že jede do Liberce, že to vyřídí,“ vzpomínala Marcela F., referentka z personálního oddělení. Protože dokument neměl, získal pracovní smlouvu jen na dobu určitou – do konce května 1990.
Zaměstnali ho a zařadili na dětské oddělení. Věděli, že byl již v minulosti souzen za majetkovou trestnou činnost a obávali se, že by mohl okrádat pacienty. Hlavní sestra ho v lednu zařadila na dětské oddělení. „Dlouhodobě tam scházel sanitář. Kvůli tomu, že byl trestán za krádeže, jsem ho nechtěla dát na oddělení, kde leží dospělí pacienti, kteří u sebe mají často cenné věci,“ vysvětlovala.
Sám Oplíštil vzorně plnil své pracovní povinnosti, ovšem po nemocnici kolovaly různé drby a historky, kterým se nepřikládala žádná pozornost. „Někdy v březnu mi říkal, že v přízemí je hezká holčička, že se s ní mazlí a připadá mu, jako by byla jeho. Chtěl, abych se na ni šla podívat, já jsem však neměla čas,“ uvedla do policejního protokolu jedna zdravotní sestra. „S dětmi se mazlil, vinul je k sobě. Zažila jsem případ, že aniž musel dítě odnést, vzal je z postýlky a mazlil se s ním. Zdálo se mi to trochu divné, ale nevzbuzovalo to ve mně nedůvěru,“ dodala její kolegyně.
Ztráta dcery
Když dáváte své dítě do nemocnice, tak máte samozřejmě strach, ale málo koho by napadlo, že se může stát taková tragédie. „Nebrečte, maminko, my vám ji vrátíme v pořádku,“ říkaly sestřičky mamince. Tento slib ovšem nedodržely. Holčička nebyla ve vážném stavu. Barunce se za uchem udělala boulička, a doktoři si ji v nemocnici nechali na pozorování, kdyby náhodou došlo ke komplikacím.
Den, kdy došlo k tragédii, zaklepala policie na dveře Barunčiných rodičů. Zeptali se jich, jestli není holčička u nich, když odpověděli zamítavě, odešli a rodičům holčičky nic nevysvětlili.
Vystrašení rodiče jeli do nemocnice a snažili se zjistit více informací o jejich dítěti, ale marně. „Seděli jsme ve velké prosklené místnosti, nevěděli jsme, co se děje, nikdo s námi nemluvil. O přesném průběhu událostí, jsem se dozvěděla až z novin,“ říká později matka Barunky.
Později se na vše přišlo a rodina se s tím musela vyrovnat. Matka si dceřinu smrt celý život vyčítala. „Měla jsem počkat do rána, tím, že jsme byli mladí a nezkušení rodiče, tak jsme se v té chvíli snažili udělat to nejlepší. Proti němu nemám žádnou zášť, nikdy jsem mu nepřála smrt, spíše viním nemocnici, která ho zaměstnala.“
Rodina si ovšem ani po tomhle neodpočinula a potkala ji ještě jedna velká tragédie. Bratr Barunky to nezvládl a ve 24 letech spáchal sebevraždu.
