Sára Pudilová 
Tomáš si takhle svou životní dráhu nepředstavoval. Svá Kristova léta „oslavil“ za branami vězení. Příběh jeho zatčení začíná tím, že se seznámil se špatnou partou. „Domluvili jsme se s klukama, že sebereme dealerům trávu. Řekli jsme si, že budeme dělat, že jsme policajti a zastavíme je. Já jsem byl šofér. Byl s námi kluk, 17 let, zaklekl toho dealera, ale asi ho držel málo a byl nervózní. Dealer to vycítil, tak se zvedl a srazil ho na zem. Mladej měl plynovku, a tak vystřelil do vzduchu. Stalo se to na náměstí Dědiny, a tak na nás vyběhlo deset chlapů z hospody. Toho mladého chytli a domlátili. My jsme utekli. Pak někdo zavolal policii a už se to začalo řešit. Během dvou až tří dnů nás měli všechny,“ popisuje souběh událostí. Tomáš si měl odsedět ve vězení pět a půl roku, ale tím, že byl trestaný poprvé, mohl zažádat o prominutí půlky trestu, což také učinil.
Za branami věznice
Poté co se za ním zavřely dveře věznice, nevěděl, co čekat. „Byl jsem vystrašený. Prvních deset dní jsem tam byl sám, to bylo v pohodě. Největší strach jsem měl z přesunu z vazby do věznice. Ve vazbě jsem byl týden a první tři dny jsem vesměs prospal. Pak mě převezli do věznice a než mi našli práci, tak jsem chodil s klukama cvičit, hráli jsme šipky a koukali se na filmy, prostě takovej… vězeňskej život.“ Po třech měsících mu našla věznice práci. Tomáš je vystudovaný truhlář, o to bylo hledání snadnější. Pokud se ale pro vězně nepodaří najít práci, žije v podstatě bez příjmu, nemusí ale platit vězeňské poplatky.
Trestancův denní chléb
Tomášův život se radikálně změnil, sdílel s ostatními celu, sprchy, neměl žádnou osobní svobodu a nezažíval ani náznak soukromí. „Po nějakém odsezeném čase jsem postoupil do mírnějšího stupně zabezpečení. Už jsem byl míň omezený na svobodě. Na cele jsme byli po šesti.“ Do té doby musel celu sdílet s mnohem větším počtem vězňů, v jednu chvíli i s dvaceti. “Měli jsme vlastní kuchyňku a do sprchy jsme mohli každý den. V těch více zabezpečených jsem mohl do sprchy jen dvakrát týdně. Domů jsem mohl volat, každý den 20 minut z místní pevné linky a psát dopisy. S tipáčem (Tipsport pozn. red.) jsem měl problém, protože jsem nemohl mít vlastní telefon, tak jsem sestře založil účet a říkal jí na co sázet,“ popisuje Tomáš chod věznice v sektoru s menším stupněm zabezpečení, kam se přesunul po roce a půl výkonu trestu. Tam mu umožnili, aby za získané pochvaly získal tzv. propustku – za rok až 20 dní, kdy se mohl podívat domů. Kromě toho měl každý měsíc propustku na 24 hodin. „Ve vězení jsme měli všechno, tedy až na chleba, toho bylo málo. Dávali nám rohlíky. Často. Uzavřel jsem s kámošem výměnný obchod, za moje rohlíky mi nosil jogurty a tak. Rohlíky nemám rád,“ dodává upřímně.
Vězení jak z promítacího plátna
Ve filmových zpracováních často vidíme vězně, co jsou součástí gangů, které pašují do vězení “zakázané“ věci. Od kartonů cigaret, přes kartáčky, pornočasopisy, až po drogy. Tomáš uvedl tyto divoké představy na pravou míru. „Cigarety pašovat nemusíš, ty se dají koupit v kantýně, asi tak dvakrát dráž než venku. Nebo ti to může poslat rodina v balíčku. Porno časopisy jsme nemohli mít na pracovišti, ale když jsme je měli na pokoji tak to bylo v pohodě. Ale jo, drogy se tam taky dostávaly, byl jsem kvůli tomu i u výslechu, až jsem byl venku. Šlo o nějaký podivný transfery z účtů z věznice na účet mý ségry, která za mě sázela. Ale vysvětlil jsem jim, že to bylo na tipáč a ne na drogy. Nakonec se přišlo na to, že vězňům dovnitř ty drogy tahal mistr. To je vychovatel pro ty pracující,“ vysvětluje. „Věřím, že v jiných věznicích u nás, hlavně teda v Čechách, to může vypadat drsněji, ale na té Moravě je to takové… klidné. Měli jsme tam borce, kterýho děsně bavilo vaření. Dělal nám v kuchyňce brownies, bramboráky nebo nějaké propašované kuřecí z kuchyně na mandlích a šťouchané brambory na máslíčku,“ popisuje. V době, kdy byl Tomáš vězněn, si s ním odpykávalo na Mírově trest dalších zhruba 400 vězňů, kteří se dělili podle závažnosti činu, který spáchali. Dělení se vztahovalo i na vycházky. Tomáš ale doznává, že nebylo výjimkou potkávat se na procházce i s vrahy. „Ti jsou v tom nejtvrdším sektoru, teda v Déčku. Mají trest třeba patnáct let, po čtyřech letech se dostanou do Céčka, zhruba za dalších sedm roků se přesunou do Béčka a tam ještě rok čekají na soud… Já jsem byl rok a tři čtvrtě v Céčku a zbytek v Béčku. Říkali mi výstupák, protože jsem tam měl nejkratší trest. Áčko je pro ty, co jdou na dva měsíce za nějakou blbost,“ vysvětluje Tomáš systém stratifikace vězňů.
Přezdívali mi George
Socializace ve vězení byla pro Tomáše jednodušší, než si zprvu myslel. „Přijali mě moc dobře, až jsem hleděl. Nejvíc jsme se sblížili na pokeru. Sázeli jsme se o to, za jak dlouho dovaří vodu rychlovarná konvice, jestli chlapa pustí od soudu nebo ne a tak,“ říká Tomáš a záhy dodává. „Říkali mi George. Přezdívky tam frčí, snad úplně každý tam nějakou má, ať se představí nebo ne. Proč zrovna George? Tož oni mi dali na výběr. Bud’ Franta nebo George,“ vypráví Tomáš. S dozorci na Mírově vycházel dobře. „Byli přátelští, ptali se nás, co jsme to udělali za kravinu. Kecali jsme i o tom, co je venku a tak. Jeden vychovatel nás jednou vzal do Olomouce, že se půjdeme podívat na úřad práce. Ráno nás prostě vypustil a řekl, ať jsme v pět na nádraží a odjel. Šli jsme do Šantovky a na oběd,“ vzpomíná. Ne vždy, to ale ve vězení šlo hladce a bez konfiktu. V příběhu, se kterým Tomáš následně sdílí, jde vidět, že dozorci se nebáli použít i hrubou sílu. „Pamatuju si na jeden incident. Byl tam šílenec na samotce, a ten se zabarikádoval na cimře a zapálil matrace, takže dozorci se za ním nemohli dostat. Dvě hodiny tam houkali hasiči. Spustily se alarmy, všichni jsme byli zavření na celách. Slyšeli jsme jen opakovaný au, au a další den se objevil se zlomenou rukou. Ten nepatřil do vězení, ale do blázince. Mohl by si někomu stěžovat a řešit to přes právníka, ale na to mu chyběly kolečka v hlavě. Nevím, proč ho dávali vůbec do vězení,“ popisuje.
Láska za mřížemi
Ve vězení ho mohla navštěvovat jen rodina, ale Tomáš chtěl vídat i své kamarády. „Kámoše jsem napsal jako mý bratrance. To mi poradil známý, že mám udělat před nástupem do vězení. Dozorci se docela divili, jak mám velkou rodinu. Měl jsem tam totiž uvedené ještě ty oficiální bratrance. Hlavně za mnou ale chodila ségra, a ta si tam našla přítele. Borce, co se mnou seděl. Na návštěvách po sobě pokukovali. Mával na ni vždy, jak odcházela a mně říkal, ať pozdravuju. Řekl jsem mu, ať jí napíše, a tak to začalo, dopisovali si. Ale byl to fajn kluk, jinak bych mu to neříkal. Teď spolu dokonce bydlí u nás doma.“Nového přítele Tomášovy sestry propustili před rokem. Měl být údajně na svobodě mnohem dříve, ale soudy se zpozdily kvůli pandemii. „Chudák, že tam musel být ještě déle, protože skrze covid měli přísný režim s rouškami,“ popisuje Tomáš. On sám protipandemická opatření ve vězení již nezažil, nicméně je stále v kontaktu s těmi, kteří si svůj trest ještě odpykávají. V první vlně pandemie byla podle něj opatření nejpřísnější. Návštěvy rodinných příslušníků probíhaly za ochranným sklem a s rouškami. „Hodně vězňů se na návštěvy, kvůli těm opatřením radši vykašlalo,“ říká.
Historky z podsvětí
Tomáš se ve vězení potkával i s Jiřím Kajínkem. „Koukal se mi do karet při pokeru. Ale hrál to dobře. Zažil jsem ho jen půl roku, pak ho převezli do jiné věznice. Měl u nás svou cimru, vlastní záchod, sprchy vedle. Dost luxus oproti ostatním, ale hlavně tam měl playstation. Chodili jsme se na to koukat. Po tom, co odjel, tak v jeho cele bydlelo šest lidí. Nikdo nevíme, jak přesně to udělal. Záviděli jsme tiše,“ vzpomíná.
