Barbora Štěpánová 
Kdo byl tvůj největší vzor, když jsi s baletem začínala?
S profesionálních tanečníků to bezesporu byla Daria Klimentová. Později jsem začala nejvíc vnímat tzv. zlatou éru baletního souboru Národního divadla. Zážitkem pro mě bylo vidět Petra Zumku na jevišti, který je nyní uměleckým šéfem baletu Národního divadla, stejně jako Adélu Pollertovou, Terezu Podařilovou nebo Alexandra Katsapova. Ze svých soupeřek jsem se nejvíce chtěla přiblížit sestrám Zellerovým.
BALET PŮVODNĚ NEBYL V PLÁNU
Proč zrovna balet?
Chodila jsem na základní školu s hudebnímzaměřením. Měli jsme povinnou taneční průpravu, která byla vyučovaná v základní umělecké škole, kde si mě našla paní učitelka, která mě vyučuje balet dodnes. Pozvala si mé rodiče, hned na začátku první třídy, a oznámila jim, že mám taneční talent. Až po dvou letech jsem byla vybraná do skupiny dětí zaměřené už právě na balet.
Takže balet nebyl tvým původním záměrem?
Ne. V té době jsem začala chodit do plaveckého oddílu, protože moje mamka závodně plavala. I když mě plavání vždycky bavilo, tak jsem tam neustále klepala kosu a nechtěla jsem tam chodit. V Pardubicích byla v té době skokanská věž a trenérka skoků do vody přemlouvala rodiče, ať se přidám k nim. Usoudila jsem, že by mi tam nemusela být taková zima. Ale pak přišla nabídka na vytápěný baletní sál a bylo okamžitě rozhodnuto.
Proč z tebe teda není baletka?
Aby ze mě mohla někdy být baletka, tak bych musela po páté třídě nastoupit do Prahy na konzervatoř. Přijímací řízení je vždy první týden v únoru a já jsem ještě před ním byla u nezávazné komise, která měla posoudit, jestli na to vůbec mám. Ta řekla, že mám. Mně ale bylo devět a půl roku a při představě, že se sama odstěhuju do Prahy, jsem k reálným přijímačkám ani nešla.
Mrzí tě to?
Svým způsobem ano. Je to velká dřina, zájemců je hodně, ale je to nádhera a musí to být pro tebe poslání. Musíš se tomu oddat, jinak jsi bez šance. Když tohle všechno uděláš, tak je ještě třeba mít velkou dávku štěstí, abys byla jednou ze tří primabalerín v Národním divadle.
Co považuješ ty za svůj největší úspěch?
Za svůj největší úspěch považuji páté místo na Pardubické Arabesce. Soutěžila jsem tu s baletkami, ke kterým jsem vzhlížela, a i když jsem zde byla suverénně nejmladší, tak jsem plno z nich porazila.
MOŽNÁ SE TO NEZDÁ, ALE BOHATÝ CHLAP JE POTŘEBA
Co tvoji rodiče? Jak moc tě v tanci podporovali?
Jsme hodně sportovní rodina. Tátovo nejoblíbenější slovo je „outdoor“. I přesto se mnou vždycky chodil na všechny představení i soutěže. Konzervatoř možná byla nakonec taky jeho nápad, ale byla jsem malá, tolik si to nepamatuju. Dodnes mým bílým lyžařským botám neřekne jinak než „grishka“ (nejznámější firma, co vyrábí baletní vybavení – pozn. red.), na jejichž špičkách celý život tancuju.
Jak funguješ v baletu teď? Když jsi na vysoké, muselo se hodně změnit.
Až do maturity jsem chodila na trénink každý den. Dvakrát v týdnu jsem absolvovala klasický balet a dvakrát týdně tanec scénický. V pátek jsem já sama vedla baletní třídu. Teď už chodím jen v ten pátek, trénuju s mladšími tanečnicemi, ale podílím se na choreografii a vedení tréninků.
Chtěla bys ty jednou sama učit balet?
Ano. Já už od puberty říkám, že mým životním snem je najít si bohatého manžela a moci díky tomu učit malé holčičky tancovat balet.
Jak to zatím s manželem vypadá?
S manželem dobře, jen nevím, jak bohatý nakonec bude. Stále mě ale uklidňuje, že se na tom pracuje.
