Tereza Mikulová 
Do první linie jste nastoupil z vlastní iniciativy, tedy ještě před usnesením vlády o pracovní povinnosti studentů zdravotních a dalších oborů vysokých škol. Co Vás k tomu motivovalo?
Přijel jsem domů a řekl si, že nevím, jak dlouho toto bude trvat a cítil jsem potřebu se nějak zapojit. Cítil jsem to jako svou občanskou povinnost. Jednou jsem si zvolil zdravotnický obor, který je o pomoci lidem v nesnázích a kdy jindy se zapojit, než právě teď.
To zní, jako by prvotní strach z nakažení u Vás nehrál příliš velkou roli. Bylo tomu tak i u vašich blízkých? Především, u těch většinou nejvíce starostlivých, rodičů?
U mě strach z nákazy opravdu téměř žádnou roli v tu chvíli nehrál a dá se říct, že stále ani nehraje. Horší byla pak myšlenka, že bych mohl nakazit ostatní, ať už kolegy v práci nebo rodinu. Mám celkem velkou rodinu, přičemž se ještě pravidelně scházíme i s prarodiči a dalšími rodinnými příslušníky. Jednoho dne, kdy se už objevila nákaza i u nás v nemocnici, tak jsem se rozhodl si s rodiči doma promluvit. Sedli jsme si celá rodina - já, rodiče a moji tři mladší bratři a promluvili jsme si o tom, co by mohlo následovat, kdyby se to objevilo i u nás. Ať už nařízená preventivní karanténa nebo samotná nákaza. Všichni mě ujistili, že s tím počítají a v případě, že se nás to bude týkat, tak si tím projdeme všichni společně.
Jak vypadají Vaše povinnosti během běžného dne v práci?
Náplní mé práce je, že jsem na třídícím stanovišti, které je u hlavního vstupu do nemocnice a každému příchozímu změřím teplotu, dám ,odezinfikovat‘ ruce a poté s ním vyplním epidemiologický dotazník. Následně dle jeho potřeby jej nasměruji na dané oddělení nebo ambulanci. V případě, že pacient potřebuje akutní ošetření přímo na urgentním příjmu, tak odeberu jeho anamnézu, lidově jej vyzpovídám, co ho bolí a kde, a následně předám sloužícímu lékaři.
Cítil jste se díky praxi ze školy dostatečně připravený? Pomohla Vám v něčem?
Nevím, jestli v tom je přímo praxe ze školy nebo mé vlastní přesvědčení, že se snažím vše dělat co nejlépe to jde. Ale určitě ano, minimálně to, co jsem se naučil o příznacích různých onemocnění. Tedy abych věděl, na kterou ambulanci poslat daného pacienta či různé postupy, jak se správně chovat co nejopatrněji a zároveň profesionálně. Také mám v hlavě co jsem se naučil o předávání pacientů lékaři. Díky tomu se snažím odebrat patřičnou anamnézu a co nejefektivněji je pak předat lékaři či sestrám na ambulancích. Ve zkratce se snažím naučenou teorii využít co nejlépe prakticky.
Čím byla tato neobvyklá práce přínosná pro Vás jakožto budoucího záchranáře?
Do mého budoucího pracovního života mi dala tu zkušenost, že musíme být vždy připraveni na situaci, kdy se nám mohou pracovní podmínky, nařízení či hygienická opatření v práci měnit ze dne na den, možná i z hodiny na hodinu a my se tak musíme umět tomu přizpůsobit. Do budoucí kariéry bych asi zmínil, že urgentní příjem patří v našem případě mezi prestižní pracoviště, které nám co do zkušeností v budoucím povolání dá asi nejvíce.
A čím naopak zkušenost z první linie přispěla do tvého civilního života?
Rozhodně můžu říci, že jsem se naučil s lidmi jednat a mluvit. Dostat a vnímat to nejdůležitější, co mi říkají a co je potřeba k co nejefektivnějšímu odbavení a naopak splachovat to, když někdo nadává na dané opatření nebo mi říká věc, která je v tu chvíli pro mě nepotřebná. Ale samozřejmě se našlo obrovské množství lidí, kteří jsou za naši práci vděční a shledávali jsme od nich pochvaly, přání i obdiv.
Nastal nějaký okamžik, který Vám utkvěl v paměti a stojí za to se o něj podělit?
Můžu říci, že jsem se setkal s obrovským spektrem lidí, od nejmenších novorozenců přes teenagery, dospělé až po nejstarší občany. V paměti mi zůstal malý chlapec, asi 4 letý, který ve chvíli, kdy jsem mu měřil teplotu, povídá: "mami, a to je dotol? To je anděl", řekla maminka
