Štěpánka Némethová 
Máte zkušenost s aktivismem?
Nemám. Já jsem pasivista. Mnohem radši koukám na svět a nechávám vyjevovat věci samy o sobě než nějak zasahovat a měnit. Co se týče ekoaktivismu, tak jde většinou o reakci na nějaký vychýlený poměr sil, vytěžovaní uhlí, znečištění a tak dále. Tomu naprosto rozumím, podporuju a respektuju. Snažím se spíše přemýšlet nad tím, jak život udělat jednodušší a hezčí, ale moc lidem do života nekecat. Většinou když jsme chtěli svět změnit, tak byly důsledky léčby horší než choroba sama.
Slova jako klimatická krize, globální oteplování, eko a všechno co je „zelené“ ztrácejí význam, někteří lidé na ně reagují podrážděně. Potřebujeme provětrat slovník? To bude těžké. Moje zkušenost je, opsat problém přirozeným jazykem a vyhnout se termínům, které vzbuzují vášně, to pomáhá v běžných konverzacích. Ale nějaká změna slovníku je nepravděpodobná, na to je jazyk příliš autonomní věc.
Spojení klimatická změna, se používá, pak se třeba unaví a je velmi těžké zavést nová slova. Tipuju že se ve veřejném, politickém a žurnalistickém prostoru objeví termíny, které budou opisovat novou klimatickou situaci, která nastane, otázka není jestli, ale kdy a jak bude vypadat. Může vypadat apokalypticky, ale nemusí. To jednoduše nevíme.
Jak je to s environmentalistikou v Česku?
Slovo environmentální je jeden z mála pojmů, kdy se to povedlo, ale spíše náhodou. O environmentálních problémech se u nás původně mluvilo jako o ekologických. Ekologům se to nelíbilo, jelikož ekologie je část biologie, která se zabývá vztahem organismu a prostředí.
Byli to ekologové, kteří začali upozorňovat na problémy s životním prostředím jako první. Jenže tím se to téma začalo politizovat a věda by měla být aspoň teoreticky apolitická. Takže byla snaha oddělit vědu zkoumající různá životní prostředí a oblast zkoumající vztah člověka a životního prostředí, čemuž se věnuje environmentalistika.
To u nás zavedla profesorka Hana Librová, která na sklonku 90. let založila katedru environmentálních studií na Masarykově univerzitě v Brně a začala o těchto problémech mluvit jako o environmentálních. Objevila slovo, které nemělo žádný význam v českém prostředí a naplnila ho obsahem, přesto, že je těžko vyslovitelné.
Jak byste charakterizoval aktuální situaci v informování veřejnosti o klimatických změnách a životním prostředí?
Klimazměna jako obecné téma je vlastně přeexponované. Panuje široká shoda na tom, že klimatická změna probíhá, ostatně probíhala vždycky. Pak se na to nabalují další politická a sociální témata, což někdy zastírá jádro problému. Je dobře, že se o tom informuje, je těžko si nevšimnout, že se něco děje. Jenomže tím, že mediální scéna tvoří obsah, který budou ostatní číst a sledovat, často vkládá do těchto témat více emocí, než by bylo nutné. Obecně žurnalistika o životním prostředí často popisuje, jaké všechny problémy se na nás hrnou. Být dneska mladým člověkem, tak mám dost seriózní úzkosti z budoucnosti.
Nabízí se nějaké povzbuzení?
Na jednu stranu je situace velmi vážná a je důležité s tím něco dělat. Na druhou stranu máme jednu jedinou jistotu a sice, že to dopadne jinak, než si myslíme. Já sám jsem velmi dlouho věřil, že planeta má schované nějaké samoregulační mechanismy, které by nás dostaly z nejhoršího. Ona je asi nemá, ale lidstvo to nejspíš přežije, jen ne v tom luxusu, jaký máme teď.
ilustrační obrázek; ŠN
Je tedy klimatická změna v mediálním prostředí až příliš?
Já tímto tématem žiju, ale když se dostanu do jiné sociální skupiny, tak pozoruji, že lidé toto téma vnímají, slyšeli o klimatické změně, ale každodenně řeší jiné problémy. A tak když vedle sebe postavíme obecnou informovanost široké veřejnosti a obrovský politický balíček jako je green deal1 (v překladu zelená dohoda), je jednoduché z toho udělat evropského strašáka.
Klimazměna je něco o čem se relativně hodně píše, protože se to už každého přece jenom nějak týká. Těžko si nevšimnout. Za posledních 30 let žiju v jiném světě, a to nepřeháním. Původně jsem ochranář. Jsou místa, která znám opravdu důvěrně už od dětství. Vyrůstal jsem na mezofilní louce, což znamená pravidelnými dešti skrápěné, kypré, měkkostébelné trávě, která vybízí k tomu, aby si na ni člověk lehl. Když si lehnu na stejné místo teď, tak ležím na velmi suché stepi až polopoušti. Struktura vegetace a živočichů se za posledních třicet let neuvěřitelně rychle změnila.
Vnímáte nějaký posun ve veřejném prostoru, mluvíme-li například o zpravodajství o životním prostředí v posledních dvaceti letech?
Jelikož se to každého týká, protože je hrozné vedro, protože mi uschl trávník před domem, protože v zimě nemůžu na hory, kde není sníh. I proto se tomu média věnují více.
Evropský kontinent se otepluje daleko nejvíc ze všech hustě osídlených částí rozvinutého světa. Česká republika o 2 °C za posledních 30 let. V poslední řekněme půlmiliardě let průměrná teplota kolísala mezi – 8 a + 2,5 °C, takže když se bavíme o tom, že se ohřeje o 1,5 až 2 stupně celsia nebo taky o 6 °C v průměru, tak to jsou podmínky, ve kterých planeta v naší geologické epoše zvané holocén nebyla, tudíž moc nevíme, jak se bude chovat. Chápu, že když člověk dostane tuhle informaci, tak se vyděsí. Nevíme, znamená, že nevíme, co bude až se planeta začne stabilizovat do jiné podoby, respektive ona už to dělá.
Ale když se na to dívám zevnitř vědecké komunity, mnohem větší problém než klima, který už se v médiích taky objevuje, ale málo, je úbytek biodiverzity. A sice ne ve smyslu vymírání druhů, ale v úbytku biomasy, počtu jedinců jednotlivých druhů, což pak ovlivňuje i klima. Zvířata mění strategie, protože lidé se roztahují všude. Ti, co žili přes den, začínají fungovat v noci. Překvapivě se spousta živočichů stahuje do měst, jelikož na poli plném chemie se nedá žít a v lese taky ne, protože je to pole na stromy. To všechno mění situaci a pro spoustu těch živáčků, už tam prostě není z čeho žít. Chybí potravinová základna.
Otázka klimatu, o které se informuje více, je s otázkou druhové pestrosti úzce provázaná. V momentě, kdy je druhově bohaté prostředí zavlažené vodou, toto prostředí vodu zadržuje a zlepšuje tak místní klima.
ilustrační obrázek; ŠN
Můžete to prosím více rozvést?
To, co jsme rozbili, a málo se o tom informuje, je malý vodní cyklus. V normálních klimatických poměrech to na většině planety funguje tak, že přes den se vypařuje voda, ta pak zchladne a padá zpátky. Sluneční energie dopadá ideálně do zeleného porostu, tím se v místě aktivuje a odpaří voda, ta stoupne nad povrch a ochladí prostředí, slunce zajde, pára zkondenzuje zpět do kapalného skupenství a tím prostředí zase ohřeje energií, která se uvolní při přeměně páry v kapičky vody. Výsledkem je, že tady není jako na měsíci. V noci není příliš zima a přes den příliš teplo. Proto jsou na poušti velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, není tam prostředí pro tento proces.
Jenže jak se chová betonový povrch? Když na něj slunce zasvítí, ta trocha vody se rychle vypaří a tím pádem už to jenom hřeje. V momentě, kdy máte prostředí, které je živé, zelené, ideálně aspoň trochu biologicky rozmanité, tak si tenhle cyklus udržuje samo. Tohle je typický příklad toho, co bychom potřebovali obnovit a o čem se málo informuje.
Další příklad, v souvislosti s klimatickou změnou se pořád mluví o oxidu uhličitém a dalších skleníkových plynech jako methan, oxid dusný, které jsou velkými hráči v celoplanetárním cyklu. Ale víte, co je nejvýznamnější skleníkový plyn? Je to voda. Pokud je na místě dostatek zeleně a v ní dostatek vody, tak to funguje. Voda při odpaření prostředí zchladí a zpětně pak oteplí. V tropickém deštném lese, můžete na vršku stromů naměřit i 50 °C, ale u kořenů příjemných dvacet.
Můžeme malému vodnímu cyklu nějak pomoct?
To, co pro to může udělat běžný živáček, a to se lidem těžko vysvětluje, je například okamžitě se zbavit představy anglického trávníku. Necháme-li narůst trávu na zahradě, zadrží mnohem více vody, kytka přežije, vytvoří stín a v optimálním případě se tam vrátí hmyzové a pak se vrátí všichni ostatní živočichové. Hmyz na souši je, podobně jako plankton v moři, základem potravinového řetězce.
Ta představa, že vyhraju tím, že každé tři dny poseču trávník je naprosto lichá. Ve výsledku mám více práce, odnesu více biomasy, protože to více vyprodukuje a ztrácí se voda. Dílem se vypaří a dílem trávník při krátkém střihu tahá vodu z půdy. Jen tohle, kdyby se změnilo, výrazně se zlepší místní mikroklima.
Ráda bych se ještě zeptala na jiné způsoby společenského uspořádání, které rozvíjí například koncepty nerůstu2 nebo takzvané koblihové ekonomiky3, zaznamenal jste u těchto systémů nějaké zásadní trhliny?
Tadeáš Žďárský, je průkopníkem nerůstu v Česku, shodou okolností náš bývalý student. Jednu svou přednášku o nerůstových principech začal slovy: „Netvrdím, že vám přináším ekonomickou spásu. Jen proti jedné sociální fikci, což je tržní kapitalismus, přináším jinou sociální fikci, nerůst.“
Byl jsem překvapený, jak je to dobře promyšlené. Jeden z protiargumentů spočívá v myšlence, že aby nerůst fungoval musí na něj přistoupit všechny státy, což se samozřejmě nestane. A v momentě, kdy se nějaký stát rozhodne pro ekonomický model, který nebude klasický tržně růstový, bude na tom bit. Na druhou stranu, kdyby měly všechny státy dosáhnout výkonu ekonomiky dejme tomu evropských států, potřebovali bychom několik dalších planet jako je Země. Nelze zvyšovat HDP donekonečna na planetě s omezenými zdroji. V tomto smyslu je současný systém fikce, která jednoduše musí narazit na nějaké limity. Problém tohoto modelu je, že je těžko reformovatelný, protože je na něm společnost postavená, zároveň ale není udržitelný.
Nutno dodat, že slovo nerůst, může působit jen jako trucovitá opozice proti růstu. Na představě rozumného uměřeného života všech lidí, tak abychom si nevydrancovali planetu, není nic špatného. Jenže je to do jisté míry vymyšlený sociální model. Kdežto tržní systém se z části vyvinul historickými okolnostmi.
Nerůst a podobné koncepty typu udržitelný rozvoj jsou jakési nabídky, jak by to šlo řešit. Jenže s myšlenkou „takhle bychom to tady potřebovali zorganizovat, abychom přežili“ se mění společnost těžko…Sám jsem zvědavý, jak se to bude vyvíjet.
ilustrační obrázek; ŠN
Historie environmentálních a feministických hnutí se na několika místech setkává, jakým směrem se ubírá ekofeminismus4?
Dostal zabrat. Nejvýznamnější postavy ekofeminismu jsou po smrti, což je opravdu škoda. Na to, jak ten termín zní zpočátku hrozivě až odpudivě, přinesl spoustu důležitých myšlenek. V momentě, kdy si přečtete knihu Death of Nature (Smrt přírody) od Carolyn Merchant, začne to dávat smysl. V téhle knize sepsala podle mě nejlepší kritiku směsi maskulinního kapitalismu a maskulinní vědy moderní éry. Tak dobrou, že to vzali i hodně tvrdí západní filozofové.
Zevnitř feministického hnutí se objevila kritika, která spočívala v tom, že jde ekofeminismus příliš po podstatě věci, ale vynechává důležité okolnosti, protože svět není jen o podstatách. Takže dostal zabrat a na nějaký čas byl upozaděný. Dnes se ta témata vrací skrze queer tématiku. Ale už to nestíhám sledovat.
Máte nějaký osobní cíl nebo sen, který byste chtěl v oblasti ochrany životního prostředí naplnit?
Otázka je kolik snů takovému polovyhořelému akademikovi zbývá. Trochu si myslím, že v tom stavu, v jakém jsme, jsme taky proto, že lidi mají moc cílů jejichž splnění je nad možnosti planety. Technologie poháněná vědou jim k tomu dá prostředky a nástroje, pak se svět dost mění.
Já bych nechtěl dosáhnout nějakého bombastického cíle. Spíš bych si přál, aby lidé měli méně cílů, ale byli více spokojení s tím, co mají. Život s menším množstvím věcí, s hlubšími, upřímnějšími vztahy a v kontaktu s přírodním světem, je ve finále mnohem kvalitnější. Ale to se ve světě chytrých telefonů, návykových sociálních sítí špatně dělá. Do toho virtuální realita, která nabízí další prostor pro naplňování megalomanských cílů ve jménu pokroku a efektivity.
Když můžu studentům, kteří hoří pro něco zajímavého, důležitého a životaschopného, pootevřít vrátka, aby tomu světu lépe rozuměli a lépe se jim žilo, tak budu rád.
Mgr. et Mgr. Tomáš Daněk Ph.D.
Působí primárně na Univerzitě Palackého v Olomouci na katedře rozvojových a environmentálních studií, ale působí také na univerzitách v Praze a Brně. Přednáší například o environmentální etice, filosofii nebo proměnách západního myšlení o přírodě. Disertační práci pod názvem Přirozený svět jako ekologický problém obhájil v roce 2010 na Masarykově univerzitě v Brně v oboru sociologie – humanitní environmentalistika.
archiv Tomáše Daňka
POZNÁMKY
1. Green deal neboli zelená dohoda pro Evropu je souborem politických iniciativ, který má EU nasměrovat na cestu k ekologické transformaci s cílem dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. Jde o právně nezávazný dokument. Opatření, která navrhuje, nabývají legislativní podoby v balíčku Fit for 55. Na schvalování legislativy se podílí i Česko.
více na faktaoklimatu.cz
2. Nerůst je termín používaný jak pro politické, ekonomické a sociální hnutí, tak pro soubor teorií, které kritizují model neustálého ekonomického růstu.
3. Koblihová ekonomika – Teorie oxfordské ekonomky Kate Raworth, se zbavuje typických grafů růstu HDP a navrhuje fungování ekonomiky s ohledem na společenské potřeby a planetární limity. Schéma má kruhovitý tvar připomínající donut (odtud donut economy, do češtiny překládáme jako koblihová ekonomika).
4. Ekofeminismus se zabývá analogií mezi útlakem žen a vykořisťováním přírody. Jako první tento pojem nejspíše použila francouzská feministka a spisovatelka Françoise d'Eaubonne ve své knize Feminismus nebo smrt (Le Féminisme ou la Mort), která vyšla v roce 1974.
