Aneta Nekvindová 
Z pohledu českých fanoušků trpí halová atletika absencí soutěže oštěpařů. Jakub Vadlejch sice na svou velkou zlatou medaili stále čeká, nicméně medaile v poslední době sbírá jako na běžícím páse. Oštěp je asi jedinou disciplínou, ve které jsou naši reprezentanti dlouhodobě konkurenceschopní.
Nejlepší české výsledky
Švábíková, Krsek, Stráský a Štefela předvedli z českého týmu nejlepší výsledky. Sice z toho nebyla medaile a nutno podotknout, že všichni (snad s výjimkou Švábíkové) profitovali z absence velkých jmen, která se rozhodla podřídit přípravu letní fázi sezony. Ta následně vygraduje olympijskými hrami v Paříži. Nicméně všichni patří k nadějím české atletiky, tím spíš, že zmiňované čtveřici je dvacet dva až dvacet čtyři let.
Smolná štafeta
O solidní výsledek by jistě zabojovala mužská čtvrtkařská štafeta, kdyby byla bývala dokončila svůj rozběh. Matěj Krsek ale na posledním úseku po kontaktu s Nizozemcem, který ho trefil loktem, upustil štafetový kolík, a tudíž závod nedokončil. Češi podali protest, ten byl ale smeten ze stolu. Štafeta je bezesporu kontaktní disciplína, ale toto by mělo být nějak ošetřené. Když vás někdo trefí v plné rychlosti, tak asi není úplně jednoduché kolík udržet, zvlášť když to nečekáte. Přijde mi, že zde byla snaha to elegantně zamést pod koberec, protože případná diskvalifikace Holanďanů by vyvolala další emoce a protiprotest. A jelikož se finále běželo ve stejný den, nebyl holt čas ztrácet čas. Vyhodnocování protestů podobného rázu často budí velké vášně a upřímně jsem nikdy moc nepochopila, podle jakého klíče padají rozhodnutí. Na druhou stranu je třeba připustit, že Krsek mohl přinejmenším kolík sebrat, nemávat rukama jako fotbalisté, když jim sudí po nafilmovaném pádu ve vápně neodpíská penaltu, a závod dokončit. Možná by to přeci jen mělo vliv na podaný protest.
Více se asi čekalo od Tomáše Staňka nebo Radka Jušky. Koulař Staněk patří dlouhodobě mezi české stálice, nicméně ve světové konkurenci zatím nedokáže držet krok s úplnou špičkou. Častokrát se mu ovšem podařilo vyhecovat se k solidnímu výkonu, leč na tomto šampionátu propadl jak výsledkově, tak výkonnostně. Dálkař Juška si velmi dobře vedl na mistrovství světa v Budapešti, kde postoupil do finále a skokem těsně pod hranici osmi metrů si zapsal sedmou příčku. V Glasgow se ale potýkal se špatně vyměřeným rozběhem a skončil až čtrnáctý. Když už nic jiného, tak může Jušku těšit alespoň to, že byl přímým aktérem jednoho z nejtěsnějších klání v historii. O zlatu rozhodl až druhý nejlepší pokus, jelikož oba dálkaři skočili stejně, a třetí v pořadí zaostal o jediný centimetr. To mě přivádí k otázce, jak přesné to měření vlastně je. Přeci jen dálkaři se tam vždycky vyválí a v některých případech těžko poznat, odkud měřit a kde přesně je ta stopa. A to samé platí třeba o kouli, disku nebo logicky i trojskoku.
Zápisy do historie
Diváci mohli také sledovat dva nové halové světové rekordy. O ten první se postarala fenomenální Femke Bolová, která zaběhla 400 metrů za 49.17. Její dominance je nejlépe zřetelná na naprosto uvolněném stylu, který působí tak, že se na ty medaile a rekordy vůbec nenadře. Druhý rekordní zápis předvedla Devynne Charltonová na 60 metrů překážek. Obecně mi přijde, že na překážkách se světové rekordy překonávají celkem často. Navíc tedy šedesátka se v sezoně moc neběhá.
Zlatým hřebem halového mistrovství bylo finále tyčkařů s hlavní star Mondo Duplantisem. Ten se ale nečekaně trápil na výšce 585 centimetrů, kterou většina tyčkařů neskáče každý den, pro světového rekordmana to ale bývá pokus na zahřátí. Nakonec však na zlato dosáhl a ozdobil ho skokem měřícím 605 centimetrů. I přes zisk zlata ale působil nečekaně nejistě. Je možné, že jsou na vině tvrdší tyče, které Mondo testuje, aby mohl pokračovat s překonáváním světového rekordu. Nebo možná za to může nedostatečná konkurence. V posledních letech se totiž Duplantis může porazit jen sám. Myslím, že od dob Usaina Bolta je to nejsuverénnější atlet ve své disciplíně.
Český sport tak má po biatlonu za sebou další „neurazí, nenadchne“ šampionát. Těžko říct, zda se brzy bude blýskat na lepší časy. Můžeme optimisticky doufat, že máme pár talentů, na které se třeba za pár let usměje medailové štěstí, ale atletická velmoc asi nikdy nebudeme.
