Tereza Tichá 
Sen mnoha holčiček — stát se baletkou. Ono to přeci jen působí naprosto dokonale. Baletky v záři reflektorů a v krásných kostýmech vypadají jako princezny s dokonalou choreografií. Tahle pohádka vypadá na první pohled naprosto bezchybně. Realita ale není až tak pohádková. Za tím, co vidí divák, stojí velká dřina, bolest a disciplína. Vlastně to s sebou celé nese i špetku ironie. Hon za dokonalostí skrze bolest, kterou nikdo nevidí.
Bez propozic nejsou baletky
Na baletky je vyvíjen neustálý nátlak na dokonalost. Dokonalou postavu, obličej, pohyb, techniku, propozice. Nemáte dobrý rozsah? Smůla. Ani velké nárty? Baletka spíš ne. A vytočené kyčle taky ne? Zkuste to jinde.
Svět baletu je tvrdý, a to do něj nemusíte ani vkročit. Stačí, abyste neměli správnou výšku nebo měli o pár kilo navíc a jste odsouzeni na první dobrou. Zkrátka neodpovídáte ideálu. To přece nejde, aby baletka měla velká prsa nebo snad zadek. Co by to bylo za zvrácený svět?
Učitelé studenty na tanečních konzervatořích ponižují, poukazují na jejich chyby a nedostatky. V baletu je dosažení požadovaných kritérií, vzhledových či výkonnostních, spojeno s vysokými nároky na psychické a fyzické schopnosti tanečníků. Nátlak na studenty je obrovský a začíná již v nízkém věku. Disciplína a poslušnost je to, na co se hraje. Kdo je tedy dostatečně dokonalý na to, stát se baletkou? Kdo má všechno, ale nemusí mít vůbec nic. A to kvůli dani, kterou si tanec bere. Je to černá a bílá, láska a nenávist, je to balet a jeho krása a bolest.
Co je to za svět? Kdo dal komu právo určovat nějaký ideál toho, co je za hranou a co je v tabulce dokonalosti ještě přijatelné? Baletky jsou pod drobnohledem svých učitelů. Ti jsou jako mentoři, co je vedou blíž k cíli, kterým je chodící dokonalostí. Kvůli čemu tolik bolesti? Pro potlesk? Potlesk a uznání jsou pro tanečníky jako droga — je to něco, co nedostávají často, a proto po tom tak prahnou. Zní to pro ně jako synonymum zakázaného ovoce. Hlavně pozor, abyste nezpychli. Samochvála sice smrdí, ale chvála může i zabít.
Tvrdá práce začíná za oponou
Lidé milují balet. Večer v divadle na baletním představení vnese divákům jakousi dávku estetična do života. Je to zážitek. Diváci s obdivem sledují taneční umění, vizuální skvost v podobě tance. Tanečníci skáčou těžké prvky, točí složité piruety a předvádí na jevišti životní výkony. Chvíli jsou všichni jako jeden, najednou je na pódiu pouze hlavní postava a v ten moment začíná romantická partneřina. Balet vypráví příběh. Diváci představení odmění potleskem, ten umělci s láskou a pokorou přijímají. A jde se dál. Z pohádkových víl zase zpátky na tvrdou vojnu.
K tomu, aby nějakou roli vůbec dostali, musí každý jednotlivě dřít a makat na tom, aby byl nejlepší. A najednou je to tady — den D. Den, kdy uvidí soupisku, kde je napsáno, kdo dostal jakou roli v plánované hře. U některých radost, u jiných zklamání, smutek, vztek. Začínají nácviky a několika hodinové denní zkoušky, které mohou trvat až několik měsíců. Měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty a sekundy tvrdé práce pro záři reflektorů a potlesk diváků. A zase od znova.
Vojna nebo balet
Tanečníci jsou bojovníci. Mají v sobě pohon, který není obvyklý v žádné profesi. Během studia i kariéry mnohdy zažívali posměšky, urážky či šikanu ze strany těch, na kterých nejvíc lpěli. Ze strany těch, kterým nejvíc věřili a jejichž názor pro ně byl nevíc validní. Ze strany učitelů. Při představě, že mi učitel ve čtrnácti letech řekne, že jsem moc tlustá a měla bych zhubout a něco se sebou dělat, se mi svírá žaludek. Na baletní konzervatoři je to denní chleba. A ptám se — jak se tohle může stále dít? Balet má nespočet pravidel a nároků, ale neměla by mezi ně patřit tvorba traumat studentům. Naopak by měl rozvíjet lásku pro tanec, ne ji zabíjet. Není to přeci voják.
V dospívání si stahovat prsa za účelem skrytí ženských křivek, uživání projímadel nebo zvracení jídla s cílem hubnout či hodiny drilu na sále v nesnesitelné bolesti. To všechno a mnohem víc je balet. Pro okolí je nepředstavitelné, co asi musí baletka prožívat. Ten psychický a fyzický nátlak a požadovaná disciplína nebere konce. Je to jako vlak, který má dokonalost jako svou cílovou destinaci. Nezastavuje. Jedině vy byste z něj museli vyskočit. Skočíte?
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu. Reportáž z profesionálního tanečního tréninku najdete zde.
