Jiří Kalát Příliv versus oheň
Okolo řeky Karamea je mnoho nádherných zákoutí, vybrali jsme si jedno a rozdělali oheň. Slunce se chýlilo k západu a víno zbylé ze silvestrovské oslavy pomalu protékalo našimi hrdly. Výhodou ohně na pláži je dostatek naplaveného suchého dřeva, které krásně hoří. Thomas znal na kytaru bohužel jen tři písničky, a tak nám jejich zásoba brzy došla, což nikomu nezabránilo pokračovat ve zpěvu. Během půlnoci se začal zvedat příliv, čehož si nikdo nevšiml. Clara zmizela. Ozval se řev a kolem nás se ve tmě mihlo něco růžového a mířilo to přímo do řeky. Ozvalo se šplouchnutí a vítězný křik. Clara byla ve vodě. Nikdo nemusel nic říkat a oblečení letělo dolu. Za několik vteřin se všichni (včetně hostů backpackeru) nořili do vln ledové řeky a snažili se nezmrznout. Hladina stále stoupala, což bylo spíše zábavné než děsivé. Teprve až když zasyčely první žhavé uhlíky, došlo nám, že je třeba odejít. Oheň uhasil příliv a nás hřálo vědomí krásné oslavy prvního letošního dne.
Poslední sbohem
Dva týdny se mi jen tak mihly před očima a už byl čas zase jet dál. Sbalit se není těžké, ale nacpat moje a Thomasovy věci do jeho malé Toyoty už celkem ano. Pojedeme nyní několik dní spolu a podělíme se o náklady na benzín. Rozesmáté obličeje lidí, poznaných za posledních pár dní, mávají na rozloučenou, když se naše 4x4 vydává na cestu na jih. Tedy hurá za dalším dobrodružstvím.
Noc hrůzy v Arthur´s pass
Na pobřeží svítí sluníčko, tedy budou krásné výhledy na Jižní Alpy. Tato logická úvaha mě opustila asi po 20 kilometrech jízdy na dálnici spojující Greymouth a Christchurch. Padla mlha a pršelo. Dvě hodiny se naše Toyota šplhá do kopce, než konečně projede průsmykem. Není vidět ani na několik metrů. Stavíme stan v kempinkovém městečku u vesnice. Fouká silný vítr a až nyní si uvědomuji, že náš stan byl zakoupen ve Wearhousu (obdoba našeho Tesca). K větru se přidal déšť. Náš přístřešek není na takové počasí stavěný, a tak se není čemu divit, že mě v noci probudila vnitřní sít, naprosto mokrá a přilepená na tváři. Nořím se hlouběji do svého spacáku a pokouším se nevnímat bortící se konstrukci mlátící všude okolo. Několik kapek vody mi přistálo na čele a okolo karimatky již teče slabý potůček. Pokouším se spát, ale stanem se již začínají prodírat sluneční paprsky. Vylézám před stan ohřát se na slunci, ale dostanu studenou sprchu. Nade mnou je vrstvička mraků, jimiž prosvítá slunce a z nich se řinou neuvěřitelné proudy vody. Nevěřím svým očím a kontroluji stín za mnou. Slunce tedy opravdu svítí, jsem naprosto promáčený, tedy i prší. „Vítej na Zélandě,“ zazní mi v hlavě.
Slunné odpoledne nad jezerem Tekapo
Když se nám podařilo najít kemp a utábořit se u jezera Takepo, bylo již pozdní odpoledne, přesto ale padlo rozhodnutí o pokus „výstupu“ na nedaleký tisícimetrový kopec, který skrýval nádherné výhledy do okolí. Bohužel podobný nápad mělo i několik dalších turistů, a tak jsme na cestě nebyli zdaleka tak sami, jak jsem si představovali. Bohužel i silnice na vrchol naší pozornosti unikla, a tak se v malé pozorovatelské kavárně tísnilo mnoho lidí.
Naštěstí málokdo pokračoval v cestě dál, tedy k břehům jezera a poté po jeho obvodu několik kilometrů zpátky do kempu. Až teprve tady jsme si užili klidu. Okolní krajina připomínala scény z Pána prstenů a fantazie pracovala naplno, představovali jsem si epické bitvy knihy a jejich umístění do novozélandské krajiny. Těžko si představit lepší místo, než právě Nový Zéland. Z původně plánovaných dvou hodin se staly skoro tři, ale to ani jednomu z nás nevadilo.
Skrytá hora Mt. Cook
Po dalším putování byl náš, již tak dost poničený, stan znovu sestaven v deštivém a větrném počasí na tábořišti pod horou Mt. Cook. Naneštěstí jsme nebyli v podobné situaci asi sami, jelikož okolo našeho plácku leželo několik připravených kamenů na pomoc při ukotvování. Tentokrát byl stan natolik připevněn a uvázán k okolním stromům, že snad vydrží i vichřici.
Počasí nám sice moc nepřeje, ale jelikož se nám nechce sedět ve stanu, tak se připravujeme na tříhodinovou cestu k ledovci Hooker. Přestalo sice pršet, ale vítr zesílil. Postupujeme pomalu nahoru k patě hory Mt. Cook. Poté co nás málem vichr smetl z mostu přes řeku, chvíle váháme, zvědavost ale vítězí a tak pokračujeme ve výstupu. Doufáme ve zlepšení počasí, což se v těchto místech rovná zázraku. Naše tiché modlitby ale vyslyšeny nebyly, a tak se musíme spokojit s pohledy na mlhu okolo nás. Již podruhé mi Mt. Cook uniknul. Sám sobě slibuji, že příště vrchol 3754 metrů vysoké hory uvidím, i kdybych tam měl vylézt.
Po tomto malém dobrodružství se moje a Thomasovy kroky rozpojily ve městě jménem Wanaka.
