Romana Soukupová Je sedm hodin večer a Velká učebna na Křížkovského 10 se pomalu zaplňuje zájemci o japonskou kulturu, ale především o něco specifického – japonskou kuchyni! Vstupné v hodnotě 120 Kč mi připadá přijatelné, přesto to vypadá, že maximální kapacita nebude naplněna. Platím vstupné a usedám k jednomu z předních stolů. „Už se moc těším,“ slyším nadšeně mluvit slečnu u vedlejšího stolu. Také jsem velice zvědavá, jakou podobu letos ochutnávka dostane. Byla jsem na ní už dvakrát a pokaždé se to trochu lišilo. Právě tohle mě přesvědčilo, že se letos půjdu podívat znovu.
Se zpožděním asi dvaceti minut konečně program začíná. Předseda Japonského klubu Radim Baštan se za něj hned v úvodu omlouvá: „Je toho prostě moc. Vařili jsme celý den už od dvanácti a než to bylo hotové, tak nastal večer.“ Zdá se, že nikdo z hostů mu nic nezazlívá, ale i tak cítím jistou netrpělivost. Vzápětí se na stoly dostává předkrm v podobě suši a onigiri. Suši asi není třeba nějak zvlášť představovat, zato onigiri není zas tolik známé. Jedná se o rýžové bochánky, plněné různými náplněmi a obalené zčásti v řase nori. „Je to taková japonská obdoba lepeňáku, kterou maminky balí dětem do školy,“ říká mi studentka japonštiny, která sedí vedle mě. V našem případě byla náplň v podobě jemné pomazánky z tuňáka. Lehce nakyslá chuť suši rýže v kombinaci s náplněmi a sójovou omáčkou každého dostane svou neuvěřitelnou lahodností! Ani onigiri nezklamalo. Tuňáková pomazánka se ukázala jako dobrá volba. Obě pochoutky tak mizí ze stolu rychlostí světla a na řadu přichází další chod.
Je jím karé, které občas dělávám doma k obědu. Zjednodušeně by se dalo říct, že to je japonský guláš na kari s rýží. Obsahuje zpravidla cibuli, mrkev, brambory a nějaký typ masa. Karé na ochutnávce maso nemá, zato je ale obohaceno o rajčata a jablka. Ačkoliv ta kombinace zní trochu děsivě, na jídle se to nijak negativně neprojevilo, dokonce se mi tato varianta zdá lepší než osvědčená klasika, kterou obvykle připravuji. Jablka jinak ostrému jídlu dodávají jemnější chuť. Celá porce do mě padá jak do bezedné jámy. Myslím, že tuto kombinaci zahrnu do svého arzenálu japonských receptů.
Po karé nastupují tenoučké nudličky somen v omáčce z rýžového vína, sóji a hoblinek z tuňáka. Tady pro mě nastává problém, jelikož se titěrné nudličky hůlkami velmi špatně nabírají. Vzdychám, úpím a nakonec i nadávám jak dlaždič (samozřejmě potichu). Po chvíli to vzdávám a beru si na pomoc lžičku. Naštěstí nejsem jediná, kdo svádí souboj s klubkem hadů. Ostatním návštěvníkům je také manipulace s hůlkami poněkud cizí. „ Já se z toho asi zblázním,“ běduje jeden z mých spolustolovníků. Plně s ním soucítím. Omáčka stříká všude okolo, ale k mému úžasu nikdo z toho nedělá tragédii a všichni se dobře baví.
Dalším chodem je asijská obdoba polských nebo ruských pirohů jménem gjóza, kterou lze, stejně jako pirohy, naplnit vším možným. Pro naši ochutnávku tvůrci zvolili náplň z mletého masa a cibule. Gjóza se podává jako příloha k asijským polévkám a zajímavé je, že se během konzumace namáčí v sójové omáčce, což jí dodává lahodnější chuť. Ačkoliv jsem vždycky nenáviděla mleté maso, v gjóze jej není mnoho, takže mi to vůbec nevadí. „Je to opravdu jako pirohy,“ poznamenává jedna starší paní, která tu je se svou dcerou, studentkou japonštiny. „Když jsem byla v Rusku, jedla jsem něco podobného,ale se zelím,“ dodává. „Gjóza je nabídce ochutnávaných jídel letos poprvé a doufáme, že to nebude naposled,“ říká předseda Japonského klubu.
Pomalu začínám být plná. Všechno je to opravdu moc dobré. Kdybych mohla, ujedla bych se toho k smrti. Už aby byl konec! Mé přání je vyslyšeno, když předseda oznamuje: „ Na závěr pro vás máme dva dezerty. Jeden z nich je dorajaki a ten druhý koláčky z čaje mača.“ Vzápětí se dozvídám, že pod názvem dorajaki se ukrývají japonské lívance, které se k sobě spojují pastou z červených fazolí. Tato pasta se jmenuje anko. Podle mého názoru jsou to obyčejné lívanečky, i když musím uznat, že jim lehce sladká pasta dodává zvláštní šmrnc. Zato sušenky z čaje mača se pro mě stávají zlatým hřebem večera! Zelený čaj mača se používá při tradičních japonských čajových obřadech, ale posledních několik let se stal oblíbenou součástí japonských moučníků. Má práškovitou konzistenci a jasně zelenou barvu, kterou propůjčuje všemu, do čeho se vloží. Takže jsem poprvé v životě jedla zelené sušenky. Navzdory nezdravě, ba dokonce jedovatě vyhlížejícímu zjevu, byly sušenky vynikající a nejraději bych jich spořádala celý nákladní vůz. „Recept je výrobním tajemstvím našich členů,“ usazuje mě předseda. Musím jej někde najít na internetu, nebo použiju normální recept na sušenky a nasypu do něj ten speciální čaj.
Ochutnávka nezklamala. Všechny chody byly výtečné a chutnaly nejenom mě, ale i ostatním návštěvníkům. Letos se zopakovalo suši, onigiri a karé, které jsem měla možnost odzkoušet na ochutnávce v předchozích letech. Ostatní jídla se objevila poprvé a hned si u mě získala oblibu. Za největší bombu považuji sušenky ze zeleného čaje, které by podle mě měly získat zlatou medaili na nějaké soutěži sladkého pečiva. Celý večer byl prodchnut příjemnou atmosférou a milými lidmi, kteří si jídlo náležitě užívali. Ochutnávka japonských jídel si zaslouží své čestné místo v programu Japonského jara a nezbývá mi nic jiného, než ji všem doporučit.
