Viktoria Židlíková 
Na co člověk myslí, když se řítí ledovým korytem hlavou napřed?
Když mám novou dráhu myslím na to která přijde zatáčka, jak mám řídit. Já skeleton řídím a tím že je každá zatáčka jiná, tak je musím znát nazpaměť. Pokud už mám dráhu zafixovanou, tak neznám aktivitu, při které bych zažíval tak intenzivní a zvláštní stav. Sportovci to popisují různě, u mě to znamená, že se zastaví nebo zrychlí čas. Tělo pracuje samo. Já ho pozoruji z výšky a když přijde nepředvídatelná situace, zasáhnu. Ale v podstatě nemyslím na nic, je to taková meditace.
Jak se člověk dostane ke sportu, který u nás nikdo nedělá?
Já jsem vždy dělal spoustu sportů. Například plavání, basketbal a atletickou přípravku, také jsem chodil do Sokola a na gymnastiku. Ke skeletonu jsem se dostal díky sestřenici Anně Fernstädtové, která přestoupila z Německa do Čech. V té době padla otázka, zda bych to také nechtěl zkusit.
Musel jste mít asi velkou podporu.
Spoustu rodičů nazývá ty mé nezodpovědnými a nechápu, že mě v něčem takovém podporují. Podpora z jejich strany je velká. Fandí mi a podporují mě i finančně. Od začátku jsem v reprezentaci, takže mám i finanční podporu od svazu a také od Olympu, centra sportu ministerstva vnitra. Největší investicí do mě je asi tátův čas. Objíždí se mnou celou zimu závody.
A kolik takových závodů přes sezónu máte?
Závodů v rámci světových pohárů bylo teď celkově osm, já jsem odjel polovinu. To byla podmínka pro kvalifikaci na mistrovství světa. K tomu jsem odjel další čtyři nebo pět evropských pohárů. Plus také juniorské poháry a juniorské mistrovství světa.
Takže stále jezdíte i za juniory?
Ano, máme juniorské závody, které jsou do třiadvaceti let. Následují je ihned seniorské kategorie na evropských a světových pohárech. Potom je tam ještě série závodů dětí do osmnácti let, ale to já už nejezdím.
Jak vypadá váš závodní den?
Většinou dobře spím. Ráno vstanu a je do mě tlačená snídaně. Když jsem nervózní, tak se mi nechce jíst. Po snídani musím dopřipravit skeleton. Tomu předchází příprava den nebo dva předem, kdy musím připravit nože, zalepit ho a zkontrolovat všechny šrouby. Poté už jedeme na dráhu, kde se rozcvičím, projedu si jí, a ještě nastavím skeleton. Na něm se především napínají nože. Nějakých čtyřicet pět minut před startem ho dávám do takzvané park fermé a už se ho nesmím dotknout. Rozhodčí jej v této třičtvrtě hodině zkontroluje a já se mezitím procvičím a připravím si hlavu.
A nějaký předzávodní rituál máte?
Nevím, jestli je to rituál nebo rutina. Tu mám. Všechno mám naměřené, vím, kde mám kdy být, jaká cvičení dělat a jak dlouho. To je věc, o kterou se opírám. Taky si vždy musím nandat levou botu a pravou rukavici jako první, když je to naopak sundám je a musím si je nasadit znovu. Kdybych to takto neudělal, říkal bych si, že je to divné a v botách bych se vůbec necítil.
Máte ve skeletonu, nebo v jiném sportu, nějaký vzor?
Ve sportu obecně nějaké vzory mám. Ve skeletonu to bude asi fenomenální jezdec Martin Dukurs, který do konce své kariéry dominoval tomuto sportu. A mimo skeleton bych vypíchnul Gabrielu Knapovou, která je českou parabobistkou. Přestože je na vozíku, jezdí na čtyřkolce, lítá ve vzdušném tulenu a je prostě správně bláznivá. Právě touto spiritualitou a tím, že jde do všeho po hlavě je mým vzorem.
