so., 9. duben 2022 09:45

Mám pocit, že až teď si doopravdy uvědomuji, že jsem si anorexií prošla, říká Magdaléna Krátká

Magdaléna už jako zdravá žena Magdaléna už jako zdravá žena Zdroj: Magdaléna Krátká
Magdalénin boj s anorexii začal, když ji bylo 14 let. Pubertu strávila neustálou kontrolou svého jídelníčku a snahou zhubnout. Svoji cestu ukazuje na svém instagramovém profilu @megahealthyfood, kde ji sledují tisíce lidí. Dneska už je Magda ve svých dvaceti letech z nejhoršího venku, anorexie v ní ale zanechala viditelné stopy.

Anorexie je nemoc, která se projevuje více způsoby. Její začátky jsou často jednoduše přehlédnutelné. Vybavujete si, čím se u vás ze začátku projevovala?
Ty začátky jsou u této nemoci poměrně podobné, každá z holek, které si anorexií prošly to měly v hlavě nastavené stejně. Já chtěla vést zdravý životní styl, začala jsem mnohem víc sportovat, chtěla jsem prostě zhubnout. Snažila jsem se být lepší než moje spoluhráčky z basketbalového týmu, takže jsem začala víc cvičit, ale taky mnohem míň jíst. Byly tam také ale i osobní věci, které v tom hrály nějakou roli.

Kdy jste si uvědomila, že se u vás tento problém objevuje? Byla jste si toho vůbec vědomá?
Velmi dlouho jsem si to vůbec neuvědomovala. Došlo mi to snad až po tom, co jsem se z toho dostala. Já se každý den dívala do zrcadla a připadala si stejná. Ano, hubla jsem, dostávala jsem poznámky z okolí na moji váhu, že mám anorexii, ale říkala jsem si, že mi jenom závidí. Moji rodiče si toho taky nejdřív nevšimli, tím, že mě měli pořád doma a denně na očích, tak ta změna nebyla pro ně tak viditelná. Mám pocit, že až teď za poslední dobu si fakt uvědomuji, že jsem si anorexií prošla.

Vnímalo vaše okolí, že se něco děje? Snažili se s vámi o tom mluvit?
Jak jsem říkala, moji rodiče si toho ze začátku moc nevšimli. Moje sestra, která bydlí v Kanadě to vnímala, vídáme se málo, takže ty změny vnímala monhem víc, například podle fotek na Instagramu. Hodně to začali řešit i moji trenéři z basketbalu, měla jsem míň síly, menší zápal do hry. Pak na to začali upozorňovat rodiče mých spoluhráček, kteří mě vídali jednou za týden, ale moji rodiče to pořád ještě nevnímali jako problém. Jedla jsem normálně pětkrát denně, akorát jsem začala postupně snižovat porce. Samozřejmě i spolužáci to začali řešit s třídní, výchovným poradcem, chtěli mi pomoct, ale já jim to tehdy strašně vyčítala.

Procházela jste si touto nemocí sama, nebo jste vyhledala pomoc odborníků? Případně jaké jsou vaše zkušenosti?
Nemoci jsem si samozřejmě neprocházela sama. Anorexií jsem trpěla zhruba od 14 do 17 let, takže jsem byla pod kontrolou mé dětské doktorky. Když si mamka mého problému začala všímat, tak jsme ji navštívili, proběhlo vážení, podle kterého jsme zjistily, že vážím jako děti o 5 let mladší než já. Velké štěstí bylo, že jsem už od první třídy pravidelně navštěvovala psycholožku, kvůli jiným problémům. Ta mi s anorexii taky pomáhala, ale pak mě svěřila do rukou psychiatričky, která se specializovala přímo na poruchy příjmu potravy. Ta mi ale moc nepomohla, byla to starší paní a měla poměrně zastaralé názory a přístup k věci. Často zmiňovala psychiatrickou léčebnu jako cestu, ale s tím já nehodlala souhlasit a taky jsem to dala mojí mamce důrazně najevo. Nakonec jsem ráda, že jsem si anorexii prošla bez toho. Zvládla jsem to hlavně sama, byl to boj, ale vyšla jsem z toho jako silnější člověk.

Věnujete se studiu psychologie na Masarykově univerzitě v Brně. Byla volba tohoto oboru spojená s tím, že jste si prošla anorexií? Mělo to nějaký význam při výběru vysoké školy?
Spojitost to určitě mělo. Ze začátku jsem ale měla v hlavě spoustu jiných možností, psychologie mezi nimi nejdřív vůbec nebyla. Prvotní plán byla nutriční terapie, taky jsem v tom viděla cestu, která by mi umožnila v budoucnu pomáhat těm, kteří anorexií trpí. Moje mamka mi ale vždycky doporučuje mít nějaká zadní vrátka, proto jsme se koukaly ještě po jiných oborech, které by mě mohly zaujmout. Pak jsme teda natrefily na psychologii na fakultě sociálních studií v Brně. Tam mě na základě mého umístění na 3. místě v krajském kole Středoškolské odborné činnosti v kategorií Pedagogika, psychologie, sociologie a problematika volného času přijali bez příjímacích zkoušek. Nakonec jsem se rozhodovala mezi studiem nutriční terapie v Praze a psychologií v Brně. Vyhrála psychologie.

Ve svém volném čase ráda sportujete. Hrálo to nějakou roli ve vašem boji s anorexií?
Určitě, sport hrál vždycky důležitou roli v mém životě. V době, kdy jsem anorexií trpěla, jsem byla hodně zapálená do basketbalu, měla jsem možnost se dostat do reprezentace. Narazila jsem ale na špatného trenéra. Bylo to náročné, je to kolektivní sport, byla tam pořád obrovská rivalita, chtěla jsem být lepší než ostatní. Měla jsem každý den tréninky a o víkendu zápasy. Tím to ale nekončilo, když jsem přišla domu, tak jsem si ještě dala třeba sérii cviků na břicho, nebo jsem šla běhat. Měla jsem obrovský výdej energie, ale malý příjem, nedávala jsem tělu tolik jídla, kolik bylo potřeba. Pak jsem ale musela s basketbalem skončit, moje tělo to nezvládalo, už jsem jenom seděla na lavičce, trenéři mě do zápasu nestavěli. Basketbal mi celkem rychle nahradila atletika, běhala jsem běhy na dlouho trať. Měla jsem hned ze začátku výborné výsledky, tím, jak jsem moc nevážila, tak se to běhalo samo. Pak jsem se z anorexie postupně dostávala, začala jsem nabírat, začaly problémy se záchvatovitým přejídáním a moje výsledky byly horší a horší, takže jsem s atletikou skončila. Chvíli jsem se ještě věnovala tanci, ale pak jsem se začala věnovat sama sobě, teď chodím spíše do posilovny, nebo běhám. Vždycky jsem byla se sportem silně spjatá.

Co vám anorexie dala a co vám naopak vzala?
Anorexie pro mě nebyla ani dobrá, ani špatná. Ano, vzala mi hodně, ale hodně jsem se díky ní naučila. Mezi špatné věci určitě řadím to, že mi přinesla spousta zdravotních problému, jako jsou například alergie na některé potraviny, nebo to, že se mi často vrací jídlo, když jím. Tato nemoc je taky částečně pořád se mnou. Ať už je to neustála kontrola sama sebe v zrcadle, nebo potřeba mít přehled v tom, co budu během dne jíst. Takže pořád nad některými věcmi přemýšlím, ale už to mám ve svých rukou, vím, jak s tím pracovat. Naopak jsem si díky anorexii uvědomila, co chci v životě dělat. Dovedla mě ke studiu psychologie, kde je mou velkou výhodou, že spoustu věcí chápu líp, protože jsem si tím prošla.

Máte pocit, že jsou na sociálních sítích influenceři, kteří svým vlivem jsou schopní u některých mladých holek vyvolat sklony k anorexii?
Zcela určitě takové profily jsou. Hodně holek, které si anorexii prochází, si založily Instagramy, kde svoji cestu sdílí, i já mezi ně patřím. Některé věci, které se na těchto profilech objevují můžou na někoho působit špatně. To ale taky dost záleží na tom, v jaké fázi daný člověk je, jaký má vztah k jídlu a jak přemýšlí, je to velmi individuální. Já se například snažím k některým příspěvkům, kde třeba sdílím svoje staré fotky kdy jsem anorexií trpěla, dávat do popisku upozornění, aby ti, kteří mě sledují věděli, že sdílím citlivý obsah. Jak už jsem ale říkala, velmi záleží na tom, jak to ten člověk, který tyhle profily sleduje, má nastavené v hlavě. Je to hlavně o tom, co chceš sledovat, pokud v tobě nějaký instagramový profil vyvolává špatně pocity, tak je lepší jej nesledovat. Je důležité umět si říct, že to pro mě není dobré, a že mi to nic nedává.
image0
Vnímáte, že vás anorexie ovlivňuje ještě dnes, nebo už jste nad ní vyhrála?
Jak už jsem zmiňovala, pořád mě nějakým způsobem ovlivňuje. Například když jedu do Brna do školy, tak přemýšlím, jaké jídlo si nakoupím, co budu jíst. Občas je to pro mě unavující, ale už je to součást mě. Taky mám pořád nějaké potraviny, které sním jenom, když musím, třeba rohlík, nebo knedlík. Od mého budoucího partnera budu určitě očekávat, aby tyto věci chápal a respektoval, že anorexie tady se mnou už nějakým způsobem bude vždy. Je mi líto, že se setkávám s lidmi, kteří tohle vůbec nedokážou a ani nechtějí pochopit, z některých reakcí, na které jsem narazila je mi občas smutno.

Co bylo pro vás na překonání tohoto onemocnění nejtěžší?
Nejtěžší pro mě bylo přijmout to, že pokud budu chtít být zdravá, tak budu muset přibrat, budu si muset kupovat nové oblečení a nebudu už ta hubená holka. Překonat ten strach, že přibereš je náročné, ale nesmírně důležité, aby začalo fungovat tvoje tělo tak, jak má. Taky jsem měla problém přestat se srovnávat v tom co jím s tím, co jí ostatní kolem mě, pořád jsem kontrolovala, jestli jí víc, nebo míň něž já.

Co jste v době, kdy trvaly vaše problémy jedla? Jak vypadal váš jídelníček?
Hodně lidí se mě ptá, jestli jsem v době anorexie jedla a já vždycky říkám ano, jedla. Já jsem člověk, který miluje jídlo a milovala jsem ho i v době mé nemoci. Samozřejmě jsem si jídlo často zakazovala, takže například, když jsem někde dostala dortík, tak jsem si ho vzala domů a snědla ho třeba až na snídani, tak aby to nějak zapadlo do mého způsobu stravování. Většinou jsem jedla čtyřikrát denně, ale šíleně malé porce, jedla jsem jako šestileté dítě. Na snídani jsem jedla něco sladkého, obědy mi dělala mamka, i večeři, ale porce jsem si samozřejmě určovala sama. V nejhorší fázi anorexie jsem jedla jenom dvakrát denně.

Přednášíte na základních a středních školách o vašem boji s anorexií. Jaké reakce dostáváte ze strany posluchačů?
Přednášky dělám, když mě osloví nějaký výchovný poradce, nebo školní psycholog. Snažím se skrze mé přednášení ukázat můj příběh s anorexií, to, že i já jsem jedna z těch holek, která tímto trpěla. Ohlasy mám vždycky pozitivní, na přednášce se často tyto mladé dívky bojí ozvat, ale pak mi píšou například na Instagram, že se jim to moc líbilo, jsem za tuhle zpětnou vazbu moc vděčná.

Jak jste se k přednášení dostala?
Tento nápad nepřišel z mé strany. K přednášení jsem se dostala skrze mou známou, která vyučuje prevenci ke zdraví na základní škole. V hodinách probírali zrovna téma anorexie, a tak mě oslovila, jestli bych ji nepřišla na hodinu něco k tomuhle tématu říct. Moje prezentace se ji moc líbila, byla po mém boku po celou nemoc a po této hodině mi řekla, že konečně pochopila, jak se to celé odehrávalo v mé hlavě, a že by bylo super, kdybych přednášela i na jiných školách. Pak jsem to probrala doma s rodiči, kterým se to jevilo taky jako dobrý nápad. Vyřídili mi živnostenský list a na magistrátu kompetence k přednášení. Byla jsem už přednášet v Plzni, Brně, Ledči nad Sázavou, v Olomouci na mnoho základkách, jsem za to moc ráda.

Máte nějakou myšlenku, kterou byste chtěla vzkázat těm, kteří si poruchou příjmu potravy prochází?
Chtěla bych vzkázat všem, kteří si tímto problémem procházejí, že není hanba o tom mluvit, ba naopak, je v tom obrovská odvaha a síla. Pokud nevíte, na koho se obrátit, je spousta center podpory, může to být i výchovný poradce, třídní učitel, rodič, kamarádka, vždycky se najde někdo, na koho se můžete obrátit. Určitě nepřestávejte bojovat, když lezete na nějakou horu, tak jste nejdřív dole a hrozně moc chcete dojít na vrchol, protože chcete vidět ten krásný výhled, který tam bude. Ta cesta je často těžká, je tam spousta překážek, ale vy tam chcete dojít, a proto pokračujete, občas se zastavíte, abyste si odpočinuli, ale jdete dál, protože je tam ten cíl, který stojí za to. Takhle je to i s anorexii, ta cesta je občas velmi náročná, občas se chcete vzdát, ale když to zvládnete, je to super pocit, takže hlavně nepřestávejte bojovat.

 

Zobrazeno 455 krát
Naposledy upraveno: čt., 21. duben 2022 13:23
Pro psaní komentářů se přihlaste