Denisa Nováková 
Přestože tragický konec Milady Horákové česká společnost obecně zná, o její předešlý život a aktivity mají zájem spíše jen historici. A to chtěl David Mrnka změnit. Proto se v roce 2005 vydal do Washingtonu D.C. za jediným potomkem doktorky Horákové, dcerou Janou Horákovou-Kánskou (*1933). Ta mu od té doby poskytla nejen nespočet soukromých fotografií a dokumentů, ale i cenné vzpomínky na její dětství a dospívání v Čechách.
„Pan režisér mi tehdy řekl, že by byl rád, kdyby se příběh mojí matky objevil nejenom v českých kinech, ale taky v cizině, a navrhl, že bychom mohli udělat takový projekt v angličtině. To mě velmi zaujalo a dále mě zaujala jeho dokonalá informovanost a znalosti, že jsem okamžitě souhlasila se spoluprací,“ svěřila se krátce po premiéře v pořadu DVTV.
Českou hrdinku pozná celý svět
Snímek se tedy originálně natáčel v anglické verzi a pro české diváky se následně předaboval. Jelikož David Mrnka není pouze režisérem, ale i autorem scénáře a hlavním producentem, podařilo se mu navázat koprodukční spolupráci se zahraničními filmaři a celý projekt prodat společnosti Netflix ještě před uvedením. To mu v podstatě zajistilo export na stříbrná plátna po celém světě.
Tomu je přizpůsobený i děj, který má za cíl s případem Milady Horákové seznámit i ty, kteří o československé historii téměř žádné povědomí nemají. Příběh tedy rámcově začíná a končí v roce 1990, kdy Jana Horáková-Kánská přijíždí do Prahy, aby si převzala a poprvé přečetla matčiny poslední dopisy napsané v pankrácké cele smrti, které se odtajnily až nyní.
Jinak se celý film odehrává v letech 1937 až 1950, během kterých sledujeme jednotlivé epizodky z Miladina života. Vidíme ji jako právničku na Úřadě sociálních věcí na Pražském magistrátě, jako členku protiválečných odbojů, jako vězeňkyni v koncentračních táborech i jako poslankyni poválečného československého parlamentu. Zároveň se také dostáváme do jejího soukromí a rodiny, která je pro ni sice vším, ale kvůli pracovní vytíženosti ji nevěnuje tolik času, kolik by sama chtěla. Jakmile se děj přesune do druhé poloviny, narůstající konflikt s komunistickou stranou chytí nevídaný spád. A přestože si jako diváci pro hlavní hrdinku přejeme šťastný konec, blížícímu se procesu zabránit nelze. Poté už přijde osudný 27. červen 1950 tak, jak ho známe z dobových záznamů.
Důslednost tvůrčího týmu
Po technické stránce není Miladě co vytknout. Precizní práce Martina Štrby s kamerou zde na diváka dýchá z doslova každého záběru. Patřičnou atmosféru dodávají především takzvané zatmívačky, kterých tu najdeme plno a které vystihují hutnost příběhu. Některým může sice absence tvrdých střihů vadit a mají tak pocit zdlouhavosti, ale tomuto snímku jde především o emoce a snahu donutit diváka vcítit se do daných situací, ne jen pasivně sledovat scénu za scénou. Dalším plusem je i svícení, které příznačně dokresluje dobu. Sympatické je i minimální použití speciálních efektů a důraz na autentičnost, které se dostává nejen skrze kostýmy a líčení, ale i válečné dobové záznamy.
Cizinka v hlavní roli
Speciální kategorii tvoří v neposlední řadě také herci, kteří jsou zde prvotřídní. Americká herečka původem z Izraele Ayelet Zurer, představitelka samotné Milady Horákové, předvedla fascinující výkon. Její přesné podání jemné ženy neústupně stojící za svými pevnými zásadami, která se nebojí pro své přesvědčení i zemřít, ukázalo, jak silnou osobností skutečná Milada Horáková byla. Z hereččina projevu navíc čiší pokora a odhodlání roli co nejlépe vystihnout. Prvotní nervozita z obsazení cizinky tak rázem mizí, a naopak pomáhá neokoukanost její tváře, což je pro ztvárnění historické postavy velmi důležité.
„Důkladně jsem tu postavu studovala a dělala jsem si rešerše. Mimo to jsem měla na place karavan oblepený jejími fotkami, David (režisér) mi jich poslal asi pět set. Některé jsem vylepila na stěny a některé jsem si přiložila ke konkrétním replikám ve scénáři, abych si dokázala představit, jak se za daných okolností tvářila. To mi hodně pomáhá. Mám vyvinutý cit pro obraz. Dále jsem se snažila proniknout do vztahu, který měla s dcerou Janou, se kterou jsem se tolikrát setkala. Zásobovala mě velmi štědře příběhy, které mi pomohly víc než cokoliv jiného. Řekla mi věci, o kterých nikdy předtím nemluvila. Když máte štěstí, s rolí se úplně sžijete, jako se to stalo mně,“ vyjádřila se samotná herečka v nedávném rozhovoru pro Radiožurnál.
Zdatně jí sekundovali také ostatní, ať už zahraniční nebo čeští herci. Z našinců nutno vyzdvihnout taková jména jako jsou Taťjana Medvecká, Jitka Smutná, Alena Mihulová, Vladimír Javorský, Jiří Vyorálek, Jaromír Dulava, Ivana Chýlková, Hana Vagnerová a v neposlední řadě i Aňa Geislerová, která zde velmi přesvědčivě ztvárnila prokurátorku Státního soudu Ludmilu Brožovou-Polednovou.
Celkové poselství tedy snímek splnil. Přesto se ale filmové Miladě dostává více kritiky, než je objektivně nutné, a to především od diváků zastávajících akčnější žánry. Pokud od tohoto filmu někdo čeká explicitní výjevy mučení a policejní honičky s přepadovkami, bude nejspíš zklamaný. Síla příběhu v tomto případě tkví úplně jinde. Nicméně je jisté, že skutečná Milada Horáková svým smýšlením o sovobodě předběhla svou dobu. Statečně vynášela na světlo takové hodnoty, které jsou i dnes stále aktuální, a proto je jedině dobře na ně podobnými díly odkazovat.
