Veronika Wdówková 
V důsledku toho, že nad záběry mají větší kontrolu muži před kamerou než ten, který stojí za ní, tak vzniká materiál, který balancuje na hranici mezi žurnalistickou profesí a propagandou, radikálního hnutí, které v Afghánistánu nastolilo vojenský autokratický režim. Jestli dokument na této hranici udrží balanc nebo spadne na jednu či druhou stranu, však nejspíš záleží na tom, kdo se na něj dívá. Umím si živě představit, že pokud ho sleduje příznivec Talibánu, tak svým bratrům ve víře a zbrani i zatleská, ale u běžného člověka snad tento účinek nehrozí.
Samozřejmě film obsahuje četné prvky, které by mohly podtrhnout propagandistický podtext snímku. Například Tálibové občas začnou vést konverzaci, u které je cítit, že se do ní pustili schválně, protože je na ně namířená kamera. Jeden z takových rozhovorů byl vedený ohledně otce jejich velitele, který údajně zemřel mučednickou smrtí, jelikož zemřel v důsledku bombardování americkými jednotkami, přestože to byl civilista. Dalším takovým prvkem je také zesměšňovaní americké armády, které vlastně ani nemusí být úplně přímé. Stačí k tomu záběry bojových letounů nebo vrtulníků Black Hawk, které po nich na základně Hollywoodgate zůstaly. Jsou sice většinou nějakým způsobem poškozené, ale ne tak, aby se nedaly opravit, a navíc se tam nachází i hektolitry pro ně určeného paliva. Prvek, u kterého snímek nejvíce balancuje na hranici mezi propagandou, a v tomto případě jejím naprostým opakem, je záběr, na němž jeden z tálibánských vojáků obhajuje uplatňování práva šaría na ženy tím, že jsou jako čokoláda, a ta když je rozbalená a spadne za zem, tak se ušpiní a už je nepoužitelná.
Ale pokud je člověk všímavý, najde i spoustu záběrů, které propagandistickou linku spíše nabourávají. Aniž by to natáčení Tálibánci chtěli, ukazují zde svou nevzdělanost a chybějící know-how. Mizerné vzdělání vykresluje například záběr, na kterém má vedení vzdušných sil problém spočítat kolik je 67krát 100. A chybějící know how je zase dobře vidět na tom, že oprava poškozených letounů a vrtulníků probíhá kanibalizováním jiných strojů. Fungování celé organizace skvěle reprezentují lékaři, kteří jsou při prvním průzkumu americké základny upozorněni na to, aby zkontrolovali léky ve skladech a přebrali ty, které nejsou prošlé. Jenže k tomu nedojde ani po deseti měsících a veškeré léky ve skladu projdou záruční lhůtou. Až komické jsou záběry Tálibů, kteří prozkoumávají americké fitness centrum a chovají se infantilně, asi jako děti, které právě vypustily ze školky na zahradu. A pokud už se ve filmu vyskytuje nějaký záběr, který by mohl být misinterpretován ve prospěch Tálibánu, je divák nasměrován opačně pomocí ponurého hudebního podkresu.
V konečném důsledku tedy dokumentární film Základna Hollywoodgate, může mít propagandistický podtón, který se zde, ale skrývá pro diváky, kteří už jsou stejně alespoň částečně Talibánu naklonění. Pro běžného diváka je to však originální ukázka toho, jak může vypadat práce novináře. A to, že záměrem rozhodně nebylo udělat Tálibánu reklamu dokazují i záběry, kde Ibrahim Nash’at prokazuje nesmírnou odvahu, například když kameru otočí na vrtulníky, přesto že je upozorněn na to, že dokud nebudou opravené, tak je natáčet nesmí.
U filmu bývá někdy kritizováno, že nezachycuje každodenní utrpení běžných Afghánců. Ale na obranu režiséra, je jasné, že by mu talibánský dozor nedovolil takové záběry vytvořit. A se zvýšenou pozorností se dají najít záběry, které alespoň mě připomněly, že i v Afghánistánu žijí prostě jen lidé. Konkrétně to byly dva záběry. Ten první byl sice pořízený při hrozné situaci, kdy Tálibánci zaútočili na povstalce, ale to samozřejmě Nash'atovi nedovolili natočit. Takže z této situace existuje pouze záběr na měsíc a zvuková stopa, na které je slyšet, jak postupně začínají štěkat psi, jako když se procházíte třeba i na české vesnici kolem rodinných domů, a po tom co vás za plotem zaznamená jeden pes a rozštěká se, začnou se k němu postupně přidávat další z celé ulice. Druhý záběr byl na bezstarostně si hrající děti ve věku, ve kterém dívky ještě nemusejí mít zahalený obličej.
Když ohlédneme od hodnocení filmu jako takového, po něm proběhla ještě pod záštitou festivalu Jeden svět debata s plukovníkem Ivem Zelinkou. Za zmínku stojí moderátor debaty, jehož jméno se mi nepodařilo dohledat. Bohužel ne v dobrém slova smyslu. Občas mu nebylo úplně dobře rozumět a často polykal konce vět. Jméno již zmiňovaného plukovníka dokonce řekl přibližně třikrát a ani jednou mu nebylo pořádně rozumět.
