Tereza Matějková
Po velmi dlouhé době jsem se odhodlala opustit Olomouc, toho času krásnou, adventní, světélkující a provoněnou punčem. Ledovka už naštěstí byla minulostí, když jsem v pátek nasedla na vlak a rozjela jsem se směrem na Ostravu, abych se stala součástí vánoční manufaktury na cukroví, tedy součástí dvanáctihodinového procesu, který má za výsledek sedm druhů vánočních sladkostí, alarmující hladinu cukru i alkoholu v krvi a naprosté psychické (perníkový anděl se po nazdobení stává monstrem) i fyzické (hnětení šesti druhů těsta) vyčerpání. Ale pro krásu a Vánoce, ač to jde jen málokdy dohromady, je prostě třeba něco obětovat.
Pokud se dá říct, že v Olomouci nebylo toho dne příliš příznivé počasí, tak v Ostravě bylo hnusně. Zima, smog a mrholení. Návrat do rodného města jak má být. Pozorovala jsem to smutné šedé město z okna tramvaje a kodrcala jsem se domů, myslela jsem na linecké a vanilkové rohlíčky, a taky na to že do neděle nevylezu z baráku. „Tak večer půjdeme na punč, ne?“ povídá má milá maminka a já jí odpovídám poněkud nedůvěřivým pohledem. Je ovšem potřeba zahodit předsudky, zhluboka se nadechnout a vyrazit do setmělých ostravských ulic. Aby člověk o něco nepřišel. Třeba o nějaký vánoční zázrak.
Zatímco Olomouckému středu města dominuje svítící strom, Ostravě dominuje svítící nákupní centrum. Před ním je mikulášský koncert, kterému přihlíží asi šest dětí a tři dospělí, z toho dva bezdomovci. Děti si ubohý program zpestřují šluky z cigaret. Mlha nasycená polétavým prachem se večer zbarvuje do oranžova, jak ji prosvětlují pouliční lampy. Centrum města je městem duchů. Masarykovo náměstí je v pátek večer potemnělé, svítí jen okna několika restaurací. Uprostřed náměstí se krčí smutný vánoční strom, obklopen několika chajdami. Opodál na malém kluzišti, za zvuku jakéhosi rádia bruslí pár nadšenců. Absolvují kolečko po kolečku v dusivém vzduhu, ale jak se zdá, nic z této bezútěšnosti je nemůže odradit alespoň od tohoto adventního zážitku. Bruslaři-astmatici mají smůlu. Tímto budiž dokreslen obraz vánočních trhů ve třetím největším městě republiky. Je pátek, sedm večer a většina budek už je zavřená. Přesto najdeme asi tři, ve kterých je možno si koupit svařák, punč nebo horkou medovinu. Člověk si nemusí vybírat, všechny stánky jsou stejné. Z této opravdu „bohaté“ nabídky jsem zvolila punč. Nebo jsem si to alespoň myslela. Punč to totiž opravdu nebyl, pokud se do množiny „punč“ nepočítá i brutálně přeslazený ovocný čaj s rumovou trestí (člověk si tak moc přeje, aby v tom byl alkohol, že i přes jeho nepřítomnost zapracuje placebo).
Před Starou Arénou, kulturní oázou Ostravy, podupává chlapec, Cedule před ním hlásá - Perníkový svařák. A protože po punčovém zážitku je prostě třeba spravit si chuť, neváhám. Mladý muž vesele a mile konverzuje a přeje příjemné svátky. Prý je to báječné pití, jen víno a perníkové koření. Zní to fakt dobře. Přičichnu a … Cítím vylouhované ponožky, které někdo vytáhl z pohorek beskydského horala a nechal v igelitce uležet na prosincovém sluníčku. Další nezapomenutelný ostravsko-vánoční zážitek. Děkujeme.
Ze začátku mi přišlo, že jsem možná jen příliš rozmlsaná z Olomouce. Ostravský vánoční zázrak se ale nekonal a na konci večera jsem byla trochu vzteklá a trochu smutná, protože mi rodné město upadá (a taky se trochu rozpadá) před očima. Ale hlavně, že jsou letos v Ostravě dvě kluziště. Říkala jsem si, že takovou vánoční ubohost jsem v životě neviděla, i když pak jsem si vzpomněla na Kladno. Ovšem Kladeňáci sednou na autobus a za dvacet minut už nasávají adventní Prahu. Zatímco Ostrava čím dál víc hřeší na to, že - jak zpívá ve své písničce Jarek Nohavica - „Praha daleko a Pánbů vysoko…“
Zdroj fotografie: www.fotosynci.cz
