Veronika Bělešová 
Jeden z nejznámějších světových umělců, který žil na konci 19. století, Vincent van Gogh, má v tomto nádherném městě museum a galerii s většinou jeho děl. Nemohla jsem si návštěvu tohoto domu nechat ujít, osobně obdivuji jeho tvorbu a stala se mi inspirací i pro můj osobní rozvoj.
Proč byl vlastně tak významný a proč jeho obrazy jsou tak známé? Vincent van Gogh jako jeden z prvních lidí, kteří překročili hranice umění - tak jak jsme ho znali doposud a začali tvořit tak nějak po svém. Svou tvorbou učinil obrovský převrat, který ovlivnil rozvoj moderního umění v následujícím století a to tím, že obohatil realismus o vnitřní dojem člověka. Vložil do obrazu svůj osobní pocit a tímto způsobem vznikl nový směr, impresionismus. Jako umělec otevírá brány k nové tvorbě. Člověk už nemusí zobrazovat jen to, co vidí, ale dokáže zhmotnit i to, co cítí.
Přesně z tohoto důvodu mne nejvíce zaujaly jeho krajinné malby. Jde na nich cítit, jak do pláten vkládá svůj dojem ze situace, která se kolem něj odehrává. Dává tak dvourozměrovému plátnu třetí prostor, ukrývá v něm vnitřní stránku člověka a jeho aktuální prožitek. Jde na nich krásně vidět odraz života v okolí Amsterdamu, který pozorovatel pochopí pouze, když toto nádherné místo navštíví. Tamní obyvatelé jsou pozitivní a houževnatí, a stejně tak z obrazů Vincenta člověk vycítí, jak se chtějí vytrhnout ze stereotypů a popřít očekávání. Autor chce překvapit, snaží se zobrazit svobodu. Stejně tak jako většina dnů v Holandsku je zalita sluncem, van Gogh používá teplé barvy. Velice často se objevuje žlutá, a tak nebýváte dojmu, že všechno je zalito sluncem. Kromě všeobecného dojmu z maleb mě zaujala i samotná technika, kterou vytváří barevné plochy. Jednotlivé barvy jsou na sobě navrstvené, a částmi jsou proryté tak, že v určitém místě prosvítají barvy, které jsou pod povrchem. Fascinuje mě, jak dokázal uvažovat dopředu, jak si naplánoval kde ubrat, stejně jako již dopředu uvažoval nad tím, kterou barvu chce nechat vystoupit na povrch, a proto ji použil už před tím, než použil barvu, která zaplňuje větší část obrazu. Vytvořil tím dokonalou prostorovou a stínovou kompozici. Můžeme výrazně rozeznat odstínový přechod, který ovšem v celém obrazu krásně zapadá dohromady. Když stojíte před dílem, nabýváte dojmu, že i sama krajina něco prožila. Že je v ní víc než snaha o vyjádření prostoru, jde o vyjádření daného jedinečného momentu.
Je pravda, že hodně věcí o jeho tvorbě jsem pochopila, když jsem prolezla ulicemi Amsterdamu a sžila se s tamním obyvatelstvem. Ještě daleko více věcí jsem však o Vincentově tvorbě pochopila, až když jsem jim čelila na vlastní oči. Některé věci se nedají pochopit jen koukáním na projektor a čtením informací z internetu či knih, umění obzvlášť ne. Teprve když stojíte a vnímáte prostor toho obrazu - to, jak je velký, jeho strukturu. Teprve když se jím necháte prostoupit a když necháte sebe prostoupit do obrazu, do situace, kterou chtěl autor vytvořit, teprve když ho na sebe necháte působit a když se jim necháte obklopit, teprve tehdy se začínáte učit o umění. Jsem za tu zkušenost neskutečně ráda. V některých případech zkrátka nestačí přečíst si učebnici.
Kromě jeho impresionistické tvorby mě však zaujala i jeho krutá realistická tvorba v podobě portrétovaných lidí či celých postav v různých situacích každodenního života. Myslím, že svoboda byla jeho hlavním principem při tvorbě, ovšem na lidských tvářích můžeme vyčíst, jak moc jim svoboda chybí, jak jsou svázáni nevolnictvím a chudobou a jak po svobodném životě prahnou, hledajíc záchranu. Výraz v jejich obličejích mě donutil vcítit se do jejich situací. Van Gogh to dokázal, protože jsem si jako divák představovala, jak bylo těžké pracovat každý den na poli pod pražícím sluncem, nebo jak pod rouškou noci při svíčce je složité drát husí peří.
Vystavené obrazy ve mně zanechaly mnoho pocitů a dojmů. Některé z nich ani nejsem schopná vyjádřit slovy, a to je kouzlo umění. Určitě každý, kdo stojí před jeho obrazy, v sobě musí najít emoce na nějaké úrovni. Ovšem ne každý je schopen takové otevřenosti. Jediné zklamání na celém dojmu z van Goghova muzea pro mne byli právě takoví návštěvníci, kteří přišli jen proto, že se jedná o něco symbolického a populárního, a proto, že Vincent je ikonická postava. Lidé, kteří jen rychle profrčeli kolem obrazů, aby si udělali fotku, aby měli důkaz, že tam byli, aby se mohli pochlubit, nebo aby si odškrtli z pomyslného seznamu návštěvu muzea na světové úrovni, doopravdy nestáli o to obohatit se něčím výjimečným. Je to obrovská škoda, protože Vincent ze své podstaty a ze svého přesvědčení netvořil, aby zobrazoval, ale aby vyjadřoval, a nepřestal, ani když ho společnost odmítla. Jeho dílo ve své době nebylo oblíbené, spíše odsuzované, ve stereotypní společnosti se těžko prosazuje něco nového. Van Gogh však věřil tomu, co dělá, a byl hrdý na to, že dokáže vidět svět jinak, a i toto jsem dokázala vycítit, když jsem tam stála a cítila jeho odhodlání. Když člověk jednou pochopí krásu, chce ji sdílet a už se nedokáže tvářit, jakoby nebyla. Je to pohon umělců - jejich prokletí tvořit dál a dál.
Celkový dojem z návštěvy galerie je pro mě neskutečně obohacující. Uvědomila jsem si, že je někdy přínosné oprostit se od reality, což byl definitivně autorův záměr při tvorbě. Nejsem od nátury člověk, který dokáže žít jen v rámci společnosti a pravidel. Řekla bych, že chtěl poukázat na to, že je třeba sem tam utéct od reality a odpočinout si od konvencí a stereotypu. Je třeba nebát se snít, myslet více nad hranice možností a jednoduše žít. Je třeba mít oči otevřené, ale je třeba pamatovat i na to, že ne všechno se dá vidět očima. Myslím si, že Vincent se určitě na svět nedíval jen skrze své oči, a o to více mi připadá jeho odkaz krásný a důležitý. Minimálně stojí alespoň za pouvažování jeho realita, kterou se nám snažil předat. Jeho odkazem je pro mě to, že život je víc než jen povinnost žít jej. Je to hlavně touha ho prožívat.
