Matěj Hejduk 
Už nějaký ten pátek se vědělo, že hned po korunovaci čeká na Pavla Sophiina volba. Tomio Okamura popřel všechny přírodní zákony a zlepšil si vlastní národní rekord v obstruování na neuvěřitelných sedm hodin a sedm minut. Andrej Babiš zase ukázal, že je ochotný za české důchodce nastavit i život vlastních poslanců a vytvořil si ve sněmovně živé hradby. Ani přesto se ale nepodařilo zastavit nevídané bezpráví. Zákon o snížení valorizace penzí prošel ze sněmovny přes senát až na Pražský hrad. Generál prezident napínal nejen důchodce, ale i zlé vládní politiky, kteří je chtějí nechat vyhladovět, a opoziční bojovníky za důstojné stáří a vlastně celý zbytek národa až do poslední chvíle. Slíbil novinářům, že své rozhodnutí oznámí ve středu odpoledne. „Já bych řekl, že je to tak vyrovnané na obě strany, že rozhodnutí bude v každém případě složité,“ řekl Pavel redaktorům České televize, když po (opravdu jen) hodinovém povídání s Schillerovou a Havlíčkem odcházel z Hrzánského paláce.
Nakonec jsme se ale přece jenom dočkali. Nový prezident si řekl, že když už je jednou ten válečný hrdina, neměl by se nechat zastrašit a prokázal nevídanou statečnost. Nejenže se nebál hněvu Okamurova, neodradila ho ani hrozba důchodcovské revoluce. Není tomu tak dávno, co Pavel sliboval spojování společnosti. Prezidentův tým nejspíše vyhodnotil, že není možné učinit rozhodnutí vedoucí k všeobecné harmonii a nezbývá než spojit všechny proti sobě. Opozici a důchodce tedy nepotěšil a přiložil pero k papíru. Ale ani druhá strana nemohla slavit: „Ústavní soud je jedinou institucí, která má pravomoc rozhodnout, zda-li je zákon v souladu s Ústavou ČR. Pokud by se opozice rozhodla odvolání nepodat, učiním tak já,“ přistřihl Fialovi hřebínek Pavel. Nelíbí se mu zejména využití legislativní nouze.
Veliká úspora samozřejmě státnímu rozpočtu prospěje, to je relevantní argument. Koneckonců, sám, tehdy ještě kandidát na prezidenta, v kampani poměrně odvážně mluvil o potřebě zmenšení schodku. I po snížení valorizace budou důchodci postiženi inflací výrazně méně než většina mladších spoluobčanů. Právě inflaci může vládní krok alespoň přibrzdit, v lepším případě i snížit. Dalším pozitivem je přivření nůžek mezi důchodci s nejvyššími a nejnižšími penzemi, protože snížení postihne primárně ty s největšími příjmy. Po ekonomické stránce tedy první prezidentem podepsaný zákon dává smysl.
Proč ale vláda nejednala dřív a nepředešla tak kontroverzní legislativní nouzi? Extrémní inflace si musel už v minulém roce všimnout i průměrně inteligentní vůl průměrně úspěšného hospodáře, takže koaliční argument, že meziroční ztráta kupní síly koruny vyšla najevo až letos v únoru, nepůsobí příliš přesvědčivě. Včasnému jednání koaličních politiků ve skutečnosti bránilo něco jiného. Prezidentské volby. Reálně sice neexistovalo nic jako vládní kandidát, veřejným prostorem ale tohle označení létalo hojněji než diplomy z Mendelovy univerzity a faktem je, že si vláda předsedu největšího opozičního hnutí na Hradě nepřála. Všem bylo jasné, že ať už do druhého kola projde kdokoliv (s reálnou šancí na úspěch), Babiš ho s vládou spojí. Zvlášť kdyby se v té době pokoušela prosadit tak nepopulární změnu jako je snížení růstu penzí. A i kdyby nešlo o nálepkování kandidátů, stále je to voda na slovenské mlýny. Být takové téma na stole, určitě se k němu musí zájemci o místo na Hradě vyjadřovat. To by opět přivedlo Pavla (ale i Nerudovou nebo Fischera) do velmi složité situace. Důchody zajímají celou společnost a asi málokdo rád slyší, že i on dostane méně peněz, než by mohl. Pokud věříme panu prezidentovi jeho čisté úmysly a upřímnost, tak víme, že by se musel za vládu postavit, a to by mu na preferencích jednoznačně nepřidalo.
Zdá se jako velmi pravděpodobné, že i teď svým krokem na oblibě ztratí. Když si ale vzpomeneme na vztah Miloše Zemana k Ústavě České republiky, měli bychom cítit úlevu, po těch letech snad i hrdost. Prezident se rozhodl držet svých pravomocí, vykládání ústavy nechat na orgánu k tomu určenému a místo urážení konstruktivně kritizovat nevhodné postupy vlády.
