Tomáš Mudruňka 
Začal bych tím, že jsem zjistil, že jste studoval Střední školu obchodní v Českých Budějovicích. Co vás přivedlo pokračovat v Praze a rovnou na Mediální studia?
Nejprve jsem začal studovat Fakultu humanitních studií. Hlásil jsem se na žurnalistiku, ale tam jsem se nedostal. Také jsem se hlásil na práva, ale ani tam jsem nebyl přijat. Nakonec jsem tedy nastoupil na Fakultu humanitních studií, ale pořád jsem měl v hlavě, že bych chtěl dělat novinařinu. Začínal jsem jako sportovní novinář, psal jsem pro online portály, například pro hokejový klub v Budějovicích. Sportovní žurnalistika mě bavila a snil jsem o tom, že se stanu sportovním komentátorem. Později jsem se znovu přihlásil na žurnalistiku na Karlově univerzitě a tentokrát mě přijali. Nakonec jsem dostudoval jak Fakultu humanitních studií, tak žurnalistiku.
A kdy jste začal působit v Mladé frontě?
Již během studia na žurnalistice. Bylo to skrz jeden z předmětů, který nám vyučoval tehdejší šéfredaktor sportu v Mladé frontě. Nabídl nám možnost praxe, které jsem se chopil. Působil jsem převážně v online sekci, napsal jsem několik článků a jeden z nich vyšel i v tištěné verzi novin.
Působil jste původně ve sportovní žurnalistice, ale nyní se zaměřujete na ekonomiku a politiku. Kdy a proč došlo k této změně?
Postupně jsem si uvědomil, že mě sportovní žurnalistika tolik nenaplňuje. Rozhovory se sportovci mi připadaly povrchní a stereotypní. Chtěl jsem se věnovat vážnějším tématům. Ve druhém ročníku bakalářského studia jsem dostal nabídku od Roberta Záruby na stáž v České televizi. Rozhodl jsem se, že nechci pokračovat ve sportu, a přihlásil se do redakce plánování a analýz. Po čtrnáctidenní stáži si mě tam nechali.
Jak vnímáte rozdíl mezi prací v komerčním a veřejnoprávním médiu?
Pro mě ten rozdíl nebyl tak velký, protože jsem v Mladé frontě působil ve sportovní sekci, což je specifická disciplína. Neměl jsem tedy možnost porovnávat komerční a veřejnoprávní zpravodajství.
Jak vypadá vaše příprava na vysílání?
Témata se dozvídám obvykle kolem poledne. Dnes se například zaměřujeme na vývoj války na Ukrajině, vnitropolitickou situaci v USA a poruchy příjmu potravy. Jsou to rozdílná témata, ke každému si musím zjistit něco a připravit si body k rozhovorům s hosty. Otázky si většinou nepíšu doslovně, ale spíše se orientuji podle témat nebo bodů, ale potom se ta diskuze může ubrat jiným směrem. Je potřeba poslouchat a reagovat na hosty.
Jak zvládáte práci s emocemi při náročných tématech, jako může být válka na Ukrajině, nebo jiná emočně náročná témata?
V momentě vysílání se od toho dá oprostit. Těžší situaci mají reportéři, kteří jsou přímo na místě konfliktu a vidí ty věci přímo na vlastní oči. V tom studiu se od toho oprostíte a jdete po tématu bez nějakých emocí.
Jak se podle vás proměňují média a novinařina za posledních deset let?
Televize se stále drží svých zajetých kolejí a její publikum je většinou starší – průměrný divák má 50 až 60 let. Tito lidé jsou zvyklí na kontinuální zpravodajství a tradiční televizní formáty. Zároveň se ale televize snaží zachytit nové trendy. Existují specializované redakce sociálních sítí a nových médií, které se věnují právě tomuto vývoji. Například já se podílím na krátkých zprávách pro sociální sítě – dvouminutové shrnutí ráno a večer, kde se snažíme oslovit mladé diváky, kteří nemají čas sledovat hlavní zpravodajství.
Velká změna nastala po pandemii covidu. Respondenti jsou nyní často připojeni na dálku, rozhovory probíhají přes Zoom nebo Skype, a do studií už chodí méně často. Velký posun nastal i ve způsobu, jakým politici komunikují s veřejností. Dříve média určovala agendu – novináři vedli rozhovor s politikem, který pak rezonoval ve veřejném prostoru. Dnes si politici často sami nastavují témata pomocí sociálních sítí, zejména aplikace X. Například Donald Trump svými příspěvky na sociálních sítích často určoval, o čem se bude diskutovat, a média se pak jeho slov chytala. To ukazuje proměnu médií – tradiční žurnalistika už není jediným zdrojem informací a politická komunikace se čím dál více přesouvá do online prostoru.
Jaká byla atmosféra v redakci během covidu? Měl jste někdy pochybnosti o informacích a interpretacích, které se v té době šířily?
Během covidu jsme pracovali ve střídavých týmech, aby se minimalizovalo riziko nákazy, a redakce mohla fungovat bez přerušení. Já se soustředil především na ekonomické dopady pandemie a pomoc podnikatelům. Vědecké a zdravotnické zpravodajství řešili specializovaní kolegové. Neměl jsem pocit, že by v redakci panoval zmatek. Snažili jsme se pracovat na základě dostupných vědeckých poznatků, minimálně kolegové, co se tomu věnovali.
Jak je pro vás důležité udržet objektivitu v novinařině? Například Václav Moravec veřejně říká, že nevolí, aby si udržel odstup. Jak to máte vy?
Chodím volit, ale neříkám, koho volím. Ani konkrétní stranu nijak neprosazuji. Myslím si ale, že volba je moje právo, skoro až občanská povinnost. Do mé práce jako moderátora se to ale nijak nepromítá.
Když dělám rozhovor s politiky z různých stran, snažím se být vždy v opozici k tomu, s kým právě mluvím. Kladu otázky, které by mu mohla položit druhá strana, a přináším argumenty, které zaznívají proti jeho stanovisku. Jde mi o to, aby diskuse byla vyvážená.
Není to tak, že bych někomu stranil, ani podvědomě. Samozřejmě když vím, že určitý politik často používá argumentační fauly nebo překrucuje fakta, snažím se být na to připravený. Jde mi o to, aby divák dostal fakta – ta jsou neměnná. Politici mohou mít různé názory, ale mým úkolem je držet fakta v jasných mantinelech a klást otázky, na základě kterých si divák vytvoří vlastní názor.
Myslíte si, že umělá inteligence může nahradit práci moderátora?
Já opravdu nepoužívám ani ChatGPT. Vím, že moji kolegové, novináři, to používají jako inspiraci, ať to vymyslí nějaké okruhy, otázky. Ale nemyslím si, že by umělá inteligence mohla plně nahradit moderátory. Možná v případě psaného textu, pokud jde o faktické články bez subjektivního názoru, si dovedu představit, že AI vytvoří kvalitní článek. Ale pokud jde o mluvené slovo, neumím si představit, že by AI dokázala reagovat na aktuální dění ve studiu, moderovat diskuzi a usměrňovat hosty. Možná se k tomu blížíme, ale zatím nevím, jak by to mohlo vypadat. Byl by to jen syntetický hlas, který by moderoval? Neumím si to představit.
Jakou radu byste dal studentům, kteří chtějí pracovat v médiích? Co byste si přál vědět, než jste do oboru vstoupil?
Největší důležitost je jít si za svým a hledat cesty, jak se do médií dostat. Mně se podařilo dostat na žurnalistiku až na třetí pokus, ale mezitím jsem neustále sledoval média, analyzoval práci moderátorů a přemýšlel, jakou cestou se k tomu dostat. Základ je zajímat se o dění kolem sebe a hodně číst, aby si člověk rozšířil slovní zásobu.
Někdy si říkám, co by mi zpětně pomohlo. Myslím, že hlavně zvídavost a schopnost zajímat se o různorodé věci. Není nutné studovat přímo žurnalistiku nebo mediální studia. Určitě to ale otvírá dveře a dává kontakty, možnost stáží a přímý vstup do prostředí. Mnoho kolegů studovalo třeba mezinárodní vztahy, politologii nebo ekonomii a stali se odborníky ve svých oblastech.
Mně osobně pomohlo, že mě Robert Záruba vytáhl na stáž z jednoho předmětu. Na žurnalistice jsme měli skvělé praktické předměty – moderaci nás učil Václav Moravec, praktické zkušenosti předávali lidé z médií. Díky tomu jsme se naučili psát články, sestavit reportáž a přemýšlet nad sdělením tak, aby ho divák pochopil.
Studium žurnalistiky tak není nezbytné, ale určitě je velkým plusem. Dá vám základy etiky, seznámí vás s různými žánry, které se dnes už třeba tolik nepoužívají, ale jejich znalost je cenná.
A pokud bych měl dát nějakou praktickou radu? Hlavně se nevzdávat. Když má člověk sen, musí si za ním jít, hledat možnosti a být trpělivý a pokorný. To platí pro každé povolání.
