Andrea Bublíková Otázkou je, zda úspěšně. Derniéra Sadu se částečně ztotožňuje, částečně však odporuje dosud vydaným oslavným recenzím. Celé zpracování bylo zkouškou nejen pro herce samotné, kteří mnohdy až přehnanou gestikulací prožívali své poslední vystoupení v této hře, ale především pro diváky. Už délka představení – 3 hodiny, pocvičila s trpělivostí obecenstva. Obvykle zdlouhavé monology, které měly zřejmě poukazovat na neschopnost postav vyrovnat se s odloučením a novým, snad šťastnějším životem, tak často asociovaly Never ending story.
Zážitku nepřidávaly ani nepříjemně razící světla, po jejichž zásahu publikum hodnou chvíli nemělo šanci vidět, co se právě na jevišti děje. Efekty se střídáním ročních období i denní doby v sadu kněžny Raněvské se však osvětlovačům vyvedl. Za zmínku stojí také podařeně komponovaná scéna. Zpočátku upravené, i když poměrně přeplácané podium se během hry změní doslova ve smetiště. Obraz duší hrdinů jak vyšitý. Nejlepší počin celého představení se však povedl Vladimíru Francovi. Jeho hudba dodávala celému představení novou energii a byla tak hnacím motorem tři hodiny se rozjíždějícího vlaku.
Hlavní roli kněžny Raněvské ztvárnila Naděžda Chroboková - Tomicová. Ta ukázala zoufalou aristokratku v jiném světle, než by bylo zvykem. Odpadla přílišná hrdost či taktnost, změnila se v takřka rozmazlené dítě, zoufalé ze ztráty oblíbené hračky. Alternovala s Janou Paulovou, herečkou pražského Kalicha či Samaforu. Skvěle se své role zhostila i Tereza Richterová jako starší dcera Varja. Trpělivá, ale zároveň rázná šedá myš nesoucí svůj úděl, která je však nesmírně citlivá a čeká, až ji někdo konečně objeví. Naopak Eliška Dohnalová svou Aňu procítila až příliš. Teátrální gesta působila v napjatě klidné atmosféře poněkud křečovitě. Za zmínku však rozhodně stojí ještě dvě vedlejší role starého nedoslýchavého komorníka Firse Václava Bahníka a Radana Hlubinky coby pocestného. Jeho pojetí opilého, udýchaného povaleče žadonícího o peníze bylo skutečně věrohodné.
Michael Tarent se kromě nespokojenosti s životem, osamění, hledání smyslu, touhy zakotvit, splnit si sny či najít jistotu, témat tolik typických pro literaturu 19. století, snažil dostat ne jeviště i problémy dnešní doby – neúctu k tradicím, předkům a honbu za penězi, která jde „přes mrtvoly.“ A to se mu snad také podařilo. Proto i přes poměrně zásadní nedostatky můžeme odpovědět: Ano, režisér Markéty Lazarové či Stavitele Solnesse v Moravském divadle opět uspěl.
Hodnocení: 5/10
