Michal Švarc Kozu mnozí považují za nejslibnější slovenský filmový počin letošního roku, a přesto je upozaděný v českém filmovém prostředí. Filmem Ivan Ostrochovský pokusil vykročit novým směrem, který v našich končinách nemá obdoby. Dějová linka nenápadně proplouvá dokumentem o Petru Balážovi přezdívaném Koza - olympijském boxerovi z roku 1996, který se po strmém pádu svojí kariéry dostal na společenské i finanční dno. Z tohoto základu vychází příběh filmu, který rozvíjí soubor herců a reálných postav.
Nejpatrnějším pozůstatkem autorových dokumentárních kořenů je především pojetí kamery, která je velmi neosobní a syrová, což podporuje realistický dojem z filmu a zároveň způsobuje, že Petr Baláž není hlavní postavou v pravém slova smyslu, protože nijak nevyčnívá z palety ostatních postav, ale o to víc vzbuzuje touhu se němu dostat blíž přes chladné pojetí záběrů. V této souvislosti přijde často rozvláčná střihová skladba, která nikam nespěchá a nechá obecenstvo postupně přilnout k osudu Kozy.
Koza není boxerským filmem tak, jak ho znáte. Nedočkáte se vyhrocených boxerských bitev ani charakterově vyumělkovaných soupeřů. Boxerské souboje jsou naopak zestručněny na naprosté minimum a nemají ambice rozvíjet dramatické pnutí. Pro film je charakteristické užití statické kamery, které sugestivně navozuje iluzi dokumentárního filmu. Kamera si obecně vzato vystačila s velmi malým počtem pozic, které ale v souladu se střihovou skladbou nepůsobily nijak rušivě ani nezvládaly nudit. Je to ale zároveň jeden z prvků, který může film dělat „špatně stravitelným“ a konzervativnějšího diváka by mohl z kinosálu předčasně vyhnat. Jakmile si ale navyknete na výstřední vizuální zpracování, stane se přirozeným a z kina budete odcházet naplněni nevšedním zážitkem.
Peter Baláž přežívá na spodině žilinského romského ghetta a sám má dost starostí postarat se o dítě a partnerku Míšu. Když se má ale jejich rodina rozšířit o dalšího člena, je na Kozovi, aby obstaral peníze na potrat a musí si tak ve věku sportovního veterána znovu navléct rukavice. Stěžejní zápletka filmu je tak proto ve své jednoduchosti velice snadno uvěřitelná a zároveň dodává filmu časový rámec a napětí, které zákonitě ztrácí na intenzitě kvůli dokumentární vizuální podobě. I přesto je však dojem z filmu velmi silný a plynule graduje směrem ke konci. Není třeba zastírat, že silný příběh není zbraní, se kterou by snímek vítězil na poli evropských festivalů, ostatně celá pseudo-dokumentární koncepce by výraznou příběhovou linii konstrukčně neunesla. Scenáristická fikce hraje garde vynikajícímu vizuálnímu zpracování, se kterým se výborně doplňuje, a jejich vzájemná symbióza je velkou devizou snímku. Zároveň se autorům podařilo žánrovou výstředností obejít všechna klišé tradičních sportovních dramat a uchopení tématu po sobě zanechává zcela originální dojem.
Postavy, se kterými se v příběhu setkáváme, jsou v souladu s dokumentaristickou mantrou hrány samy sebou, a tudíž se k jejich hereckým schopnostem nemá smysl kriticky vyjadřovat. Jejich výkon je v rámci minimalistických autorských zásahů věrohodný a postavy spolu dramaturgicky souzní. Zejména hlavní postava Kozy vzbuzuje postupem času větší a větší empatii vůči situaci, do které byla uvržena a marnou snahou tohoto bezmocného "packla", který se snaží situaci řešit až za hranicí sebeobětování. Koza je určitým nehmatatelným způsobem sympatický i přesto, že slov namluví pomálu a vystupuje zcela apaticky.
Viditelných nedostatků, které by znatelně ubližovaly celkovému dojmu, je poskromnu, přesto jeden z nejzřejmějších nelze nezmínit. Epizodní role Jána Franka, který sdílí podobný osud s Peterem Balážem, kdy po veleúspěšné sportovní kariéře postupně upadl k bezdomovectví. I kdyby to byl pouze záměr autorů upozornit na obdobný případ jaký postihl Kozu, jeho zakomponování je tak neohrabané, že to pozorného diváka může rozhořčit. Postava se v jednu chvíli zjeví a záhy se jeho příběhová linka znenadání utne aniž by divák věděl proč. I když je toto vsazení maskováno porcí humorných scén, jeho role působí nepřirozeně a nenachází mnoho pochopení.
V několika dalších momentech zřetelně pokulhávala tolikrát opěvovaná kamera, na níž bylo patrné, že autoři příliš tlačili na dramatickou pilu a zřekli se osvědčeného dokumentárního rámce. Jakoby se kamery příležitostně chopil někdo jiný, což mělo za následek vystoupení ze svého dokumentárního stylu. Nejvíce se tomu tak dělo, když se odhodlala k dramatickým výletům do detailních záběrů, které znatelně nezapadaly do uceleného natáčecího rámce a nešťastně vyčnívaly z konceptu.
Jedná se o vcelku kompaktní film, kterému dokumentární kabátek nesmírně sluší, všechno do sebe stylově zapadá a přispívá k celkově více než uspokojivému diváckému zážitku. Autorská střídmost představuje závan nového pojetí slovenského, popř. českého filmu, které působí neobyčejně svěžím dojmem a vytváří nový druh zážitku na pomezí realistického dokumentu a tradičního hraného filmu. Na stranu druhou, budování napětí pokulhává a dramatická linka, která by s divákem pohnula, je značně potlačena vzhledem k iluzi reálného světa, kterou se film snaží zdařile nastínit.
Koza je film, který je v mnoha ohledech netradiční. Je to špatně? Rozhodně ne. Naopak. Kdyby se autoři rozhodli pro zasazení příběhu do hrané, běžné podoby, nemyslím si, že můj dojem by byl tak dobrý a mezinárodní věhlas slovenské filmové tvorby by nezablýskl tak jasně. Věřím, že může být pro obyčejného filmového konzumenta obtížné se k filmu propracovat a vstřebat jeho nestandardní formu a styl vyprávění, nicméně Koza je film, který byl režisérsky skvěle uchopen a zpracován. Není snímkem, který by byl „předžvýkaný“ a snadno stravitelný pro laickou veřejnost, ale to rozhodně není na škodu a o to více naplní očekávání náročnějších diváků. Snímek je výletem na samotné hranice dokumentární kinematografie a věřím, že v následujících letech se z ojedinělého výletu nechá inspirovat mnoho dalších tvůrců.
