Daniela Kučerová „Jdu městem svých snů, kráčím přes Broadway,“ zpívá zebra Marty s leskem v očích a pohledem někam vzhůru, kde mrakodrapy plynule přecházejí v nebe bez hvězd. Broadway je jedním z nejnavštěvovanějších míst New Yorku, nabízená představení jsou pravidelně vyprodána do posledního místa. I tady má návštěvník možnost vybrat si z nabídky představení, v tomto případě je Broadway takovou „fabrikou“, kdy představení jedou jako na běžícím pásu. Volím si Les Misérables, u nás Bídniky. Stejně pestré jsou i ceny lístků k prodeji. V poměru ke vstupence do Goji, kde slušné místo uprostřed sálu vyšlo na 1200 korun, volím cenu hodnou turisty - studenta. Za 78 dolarů usedám na jedno z těch méně lukrativních míst sálu Broadwaye. Stejně jako v Praze dodržuji nepsanou společenskou normu a džíny s mikinou tedy nechávám doma. Ke své nelibosti zjišťuji, že stejně uvažovalo jen malé procento lidí. Sál se hemží lidmi vhodně oblečenými možná tak do kina, mé šaty a sako mého doprovodu komentují obdivnými pohledy a tichým „wow“. Průběžný stav Praha : New York - jedna nula.
Po zhasnutí naštěstí okolí nevidím a těším se na účinkující. Hned úvodní píseň Look Down zpívaná sborem mě uvádí do rozpaků - newyorský sbor je očividně složený ze samých sólistů a má úplně jinou náladu, než bych si u tak silné písně představovala. Jejich schopnost měnit dynamiku a společné cítění nálady v jeden okamžik mě ale v průběhu přestavení přesvědčují o tom, že i toto je cesta, a vůbec ne špatná.
Když na scénu přichází hlavní hrdina, otrok Jean Val Jean, v českém podání ztvárněný mimo jiné perfektním Marianem Vojtkem, skutečně roztávám. Během celého představení se opakovaně přistihuji, jak zírám s otevřenými ústy nad ztělesněním zpěvu, herectví a citu. Náladu mi trochu kazí až malá Cosette, která je sice roztomilá, lítost nad osudem nebohého dítěte ve mně ale nevyvolává. To se ostatně nepodařilo ani pražské představitelce. Naštěstí zakročí lidské hyeny pan a paní Thénardierovi, díky kterým sál propuká v upřímný smích minimálně o stupeň vyšší, než jaký se povedl v tuzemsku. Broadwayi tak připisuji bod.
Slzy smíchu vzápětí střídají slzy smutku, kdy umírá Fantine, a mně je skutečně líto, že nemohla odejít ze scény až v dalším dějství. Poslouchalo se ji totiž krásně. Role dospělé Cosette je nejspíš prokletá, protože stejně jako v Goji si i tady získala u diváku oblibu mnohem menší než dva zlodějíčci, přestože se jedná o klíčovou kladnou postavu. Naštěstí je stále na blízku bravurní Jean Val Jean, který má co dělat s neméně dobrým Javertem. Jejich vzájemná hádka, což byla pro mne nejsilnější scéna jak z filmu, tak z pražského podání muzikálu, ale umírá na tom, že si slušně dávají muzikantskou přednost v jízdě. Prosím, pane Javerte, teď zpívejte vy, já ztiším, a posléze vám nahlas zazpívám, co si myslím, když se ovšem do piana stáhnete i vy. Očekávaný vnitřní emoční výbuch se nedostavil, což mě nechalo ve frustrovaném zklamání pouze pár chvil, protože v tomto okamžiku děj graduje do velkého finále. Scéna newyorských revolucionářů je mnohem autentičtější než ta, která se povedla našim Pražanům, a i mladí nadšení revolucionáři jsou o poznání mladší a nadšenější. Pro mne jinak nezáživná část boje o Francii tak získává nový rozměr a až do samého konce zůstávám napjatá.
Na závěr představení jsem součástí bouřlivé standing ovation. Lidé jásají a tleskají, atmosférou se nechávají strhnout diváci jak v mikinách, tak sacích. Tady si Goja a Broadway nemají mít co za zlé - lidé se srdečností sobě vlastní děkují umělcům, kteří jim svým kumštem zlepšili náladu a potěšili na duši.
