Adéla Ježková
Shodou náhod padl na mnou vybraný večer koncert libereckého symfonického orchestru, a jelikož už od mala věnuji hudbě a především pak té vážné hodně mého volného času, neváhala jsem a hned si koupila vstupenku. Divadelní kulturu mám totiž moc ráda. Všichni jsou krásně upravení, oblečení do svých oblíbených šatů nebo obleků a vše má jakousi noblesu. Nic nebylo jinak ani tentokrát. Dámy se usmívaly, v jedné ruce držely psaníčko, v té druhé skleničku bílého vína a jejich mužský doprovod na nich mohl oči nechat.
Když jsem se usadila na své místo, zjistila jsem k mému velkému údivu, že je divadlo téměř vyprodané. Potěšilo mě to, protože mám pocit, že dnes už se do divadla nechodí tak často, jako bývalo dřív zvykem a to je podle mého velká škoda. Během pár minut se v sále zhaslo, lidé si přestali povídat a na jevišti se začali objevovat muzikanti. Jelikož sama jsem aktivní houslistka, hned jsem poznala několik tváří, se kterými jsem měla tu čest si zahrát. Jako první kus zazněla předehra od Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Už po pár tónech bylo zřejmé, že se orchestr skládá z opravdových profesionálů a zároveň lidí, pro které je hudba jejich život.
Po úvodní skladbě přišel na jeviště mladý, avšak velice talentovaný houslista, který je původem právě ze severních Čech, Petr Matěják. Troufnu si i říci, že v dnešní době je veřejností považovaný za houslového virtuóza. Hře na housle se věnuje už od svých tří let, má vystudovanou pražskou konzervatoř, Curtis Institute of Music ve Philadelphii a Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně u prof. Evy Schönweiß. Jednoduše řečeno se jedná o kapacitu, která je uznávaná veřejností i odborníky po celém světě. V jeho podání jsme si mohli vychutnat houslový koncert č. 1 od Henryka Wieniawského a nutno podotknout, že zážitek to byl velice silný. Po dlouhém a zaslouženém potlesku přidal houslista ještě dvě skladby, kde jednou z nich byla známá a velice oblíbená Meditace z opery Thais. Po té následovala přestávka, během které většina opět popíjela víno a ochutnávala chlebíčky.
Po přestávce už byl na programu pouze jeden kus a to konkrétně Čajkovského symfonie. Ta se obešla bez sólisty, nicméně i tato část koncertu byla nádherná. Hráči zde předvedli své umění a hluboké hudební cítění, které ocenil snad každý, kdo ten večer do divadla zavítal. Nekončící ovace tomu byly důkazem.
I když už jsem nějakou tu hodinu doma z divadla, nepřestávají mi v uších znít ty krásné tóny a melodie. Možná to zní od dvacetileté holky zvláštně a neobvykle, ale myslím si, že by se měl každý občas podívat do krásných prostor divadel a alespoň trochu se kulturně vzdělat. Vždyť co jiného by nám mělo obohacovat naše duše než právě krásná hudba.
