Jan Horejš 
Do Santiaga vedou desítky cest z různých koutů Evropy. Napřiklad severním Španělskem vás provede Camino del Norte začínající v Irúnu a následně procházející městy jako Bilbao a Santander. Další možností je třeba camino Portugués, na které je možné vyrazit z Porta s vědomím, že vás čeká 250km chůze, či až z Lisabonu a počítat zhruba se 600km. My jsme zvolili trasu nejpopulárnější a zároveň i nejpoužívanější - Camino France začínající pod Pyrenejskýmy vrcholky ve městě Saint Jean Pied de Port.
Náš plán byl jednoduchý, 16. srpna vyrazit vlakem z Pardubic do hlavního města Prahy s batohy na našich zádech, poté se autobusem přepravit na letiště Berlin Schönefeld a odtud letecky zamířit do jihofrancouzského města Tolouse a zde přesedlat opět na autobus a nechat se převézt ješte jižněji do městečka Tarbes. Už 17. srpna jsme se po Francii pohybovali na vlastních nohou. První cíl byl dostat se do Lurd, z kterých měla naše pouť do Santiaga odstartovat. Začali jsme pěšky, ale po pár kilometrech a zjištění, že se velice rychle smráká jsme zkusili stopovat. Poprvé v životě. Francie je pro stopaře příjemnou destinací a ani my si nemohli stěžovat. Dva ochotní pánové nám k tomu nedali důvod. Jeden nás odvezl za Tarbes a druhý až do samotného centra města Lurdy. Toto město je proslavené zázrakem, který se zde roku 1858 udál. A bylo to znát. Na každém rohu jsme potkávali obchodníky prodávající růžence, sošky, kanistříky na proslavenou léčivou lurdskou vodu. Prostě a jednoduše, typická ukázka katolického pragmatismu v praxi. I tak do Lurd stále cestují věřící z celého světa. Právě v Lurdech je možné sehnat levný nocleh a to například v ubytovnách pro poutníky, tzv. albergue. Stačí s sebou mít Credencial, průkaz poutníka, kterým se pokaždé identifikujete, a dostanete do něj razítko za každý další den na caminu. Bohužel nebo možná bohudík ve Francii není camino do Santiaga de Compostela tak populární a používaná. Tím pádem jste na cestě téměř sami a putujete v přítomnosti jen pár jedinců, což se nedá říci o Španělské části cesty, kdy si mnohdy připadáte jako na dálnici či Václavském náměstí. Přináší to ale i své nevýhody. V každém městě či vesnici je nanejvýše jedna albergue a provozovatelé si mohou účtovat cenu i nekřesťansky vysokou. Ze začátku byla naše cesta příjemná, s dostatkem peněz v kapse a plným žaludkem se nám šlo příjemně, v jižní Francii jsme si připadali spíše jako na dovolené než na nějaké pouti. Naše nehospodárnost a zároveň vysoké ceny měli zanedlouho zapříčinit pár problémů a zároveň několik nových zkušeností.
Pouť do Santiaga se vyznačuje hlavně tím, že v jejím průběhu potkáte lidi z celého světa, kteří putují za stejným cílem. Seznámili jsme se s Italy, Američany, Iry, Španěly, Němci, z téhle řady národností na mě nejvíce zapůsobilo jiné a nikterak dlouhé setkání s českým cestovatelem Petrem. Petra jsme potkali za španělským městem Sarria 1. září, tedy po více než 14 dnech naší cesty.
Petr mě zaujal již z dálky, šel v opačném směru než všichni ostatní poutníci. V rukou držel velkou dřevěnou hůl a před ním na vodítku pobíhala dvojce hubených psů. Na hlavě velký slaměný klobouk ověšený ptačími pírky a tvář zarostlou mohutným neudržovaným vousem. Poté již stačila česká vlaječka na klobouku a měl jsem jasno. Je to Čech. Věřte mi, že po nějaké době v cizině vám začne chybět krásný český jazyk. Proto mi to nedalo a kolemjdoucího jsem oslovil. Bylo pro nás velkým překvapením, když chlap, od kterého jsme čekali spíš optimismus, zkušenosti z cesty a pár jadrných českých vtipů, promluvil zlomeným, tichým hlasem. Petr byl z Jindřichova Hradce, řekl nám že měl statek,ale banka mu ho sebrala, proto se rozhodl vydat na cestu. Sebral poslední věci, co mu zbyly a dva psy. Prošel Německo, Švýcarsko, Francii a Španělsko až do Santiaga, kde prodal svůj foťák, aby měl peníze na nový baťoh. Ve chvíli kdy jsme ho potkali, měl namířeno do Itálie za prací s jedním jablkem a bez peněz v kapse. Pár euro, které jsme mu mohli dát byla jen chabá pomoc, ale opravdu jsem nečekal, že se Petrovi oči zalijí slzami. Je mi jedno jak Petr svůj statek v Jindřichově Hradci spravoval, jestli banka měla důvot mu ho odebrat v každém případě jsem v tu chvíli ucítil upřímnou lítost nad jeho osudem. Když nám po příchodu do Santiaga de Compostela došly i poslední zbytky peněz a my museli domů volat o finanční injekci, na Petra jsem si opět vzpomněl. Říkal jsem si, jak máme naší pouť složitou, ale co to je oproti Petrovi, který se neměl na koho obrátit, za co koupit jídlo. Nám stačilo zvednou mobil a zavolat domů, kde nás někdo čekal a někdo o nás stál. Vlastné jen jednou za celou cestu jsme si naplno zkusili jaké to je nemít peníze, a to na zpáteční ceste do České republiky. Ze Santiaga jsme přejeli autobusem do města Santander na severu Španělska. Opravdu jsme nečekali, že nás vyhodí o půl čtvrté z nádražního terminálu, kde jsme plánovali přečkat noc a ráno nastoupit na letadlo. Bohužel byla velice chladná a deštivá noc. Ani vrstva triko, košile, svetr, bunda nás nedokázala spolehlivě zahřát. Seděli jsme na venkovní zastávce a vzpomínali na pohodlné postele, které nás čekaly doma. Nebyla to příjemná noc, každou chvíli kolem nás procházela individua španělského nočního života a k tomu všemu byl náš let zrušen. Měli jsme nasednout na MHD a co nejdříve se dostat na letiště kvůli zajištění náhradního letu. Bohužel po sečtení všech našich financí nám na autobus stále chybělo jedno euro. Musím se přiznat, že jsem se neodhodlal k tomu žádat kolemjdoucí o peníze. Na to jsem odvahu neměl. Naštěstí ji našel můj kamarád Štěpán. Hned první koho oslovil, která mu vytouženou minci ochotně darovala. Za chvilku jsme již s úlevou seděli v autobuse.
Na této cestě jsem si poprvé pořádně uvědomil cenu domova, životní jistoty, kterou nám rodina a domov dávají. Domov je místo kam se můžeme bez obav vrátit, místo, kde pro mě bude vždy připravená postel a lidská osoba, která podpoří, poradí a vyslechne. O to víc si uvědomuji jak těžký musí být život pro ty, kteří tento luxus nemají.
