Anna Hovorková 
„Jasně mami. Jó, mám svačinu. No velkou, fakt. Ano, půjdu brzo spát. Tak jo, dobrou noc.“ Tak takhle vypadá hovor s maminkou každého „prváka“, který se rozhodne opustit bezpečné útočiště společného domova s rodiči a studovat mimo jejich dosah. Je tu také druhá varianta - s maminkou si nevoláte, protože vaši starší a znalejší kamarádi se rozhodli vás vytáhnout do víru města. Ať je to tak nebo tak, pondělí nemine nikoho. A tak ráno nezbývá nic jiného než po několika měsících vstát vstříc novým zážitkům, a to samozřejmě s úsměvem a natěšením. Nebo taky ne ….
Budík zazvonil přibližně o čtyři hodiny dřív, než mi začala první hodina. Takže spánku jsem se moc nenabažila. Nevadí! Lítala jsem jako splašená, hledajíc alespoň dvě stejné ponožky. Když se našel ten správný pár "fuseklí", byl čas přesunout se do koupelny a vyčesat si na hlavě nějakou naprostou parádu. Nervozita byla značná. Propadla jsem panice. Otázek bylo na můj mozek prostě příliš. „Je čas vyrazit!“
Cesta na katedru byla šílená. Po příjezdu tramvají do centra směřovaly moje kroky směrem na katedru. Studium té správné cesty mi trvalo asi 14 dní. Praxe byla však trochu jiná než ty čáry, které jsem studovala na Google mapách v pohodlí sladkého domova. Dvě hodiny jsem pochodovala v kruzích kolem mé katedry. Rozkopané ulice mě překvapily. A co teprve „hejna“ dalších kolemjdoucích studentů mířících na jejich startovní pozice. „Kde je ale můj start?" Zamáčkla jsem si slzu a pokračovala v kroužení.
Dokroužila jsem před Konvikt. V hlavě jsem si zatleskala a šla zjistit, kde je má učebna. „Je to jasný, moje učebna zmizela. Zmizela, protože jsem tady já. Objeví se hned, co odejdu. Vím to.“ Dobře, nezmizela. Hodný pán mi poradil, kde ji hledat. A byla tam. Představovala jsem si, jak si hned najdu parťáka. Ale místo toho jsem seděla sama - opuštěné a nešťastné štěňátko. Začala mi chybět maminka i tatínek. Opět jsem musela zamáčknout slzu. A teď přišlo další dilema. Mám vytáhnout notebook, nebo sešit a tužku. Jak si ostatní zapisují? A zapisují si vůbec? Notebook vyhrál. Ale v dalším boji vyhrála „wifina“. Tu se mi nepodařilo rozkódovat.
„Když přichází učitel, mám si stoupnout? Vždyť to není učitel! Jak mu mám říkat?“ V brožurce Kudy Kam psali, že si na to někteří potrpí. Ve stagu jsem studovala všechno, kromě titulů dotyčných šťastlivců, kteří mě učí. První šťastlivec tedy přišel a začal nás zasypávat informacemi a vším, co máme udělat – co si dopsat, co si odepsat, co si napsat, co si nenapsat, co přepsat a tak. Všichni vypadali, že jsou naprosto v pohodě, pokyvovali hlavou, tu a tam si něco poznamenali. Jenom já, opět, jsem vůbec nechápala. V hlavě mi běželo jenom „NEVÍM“. A tak jsem si nevěděla rady ani zbytek dne. O pauze na oběd jsem potřebovala najít menzu. Už jsem nespoléhala na Google mapy, ale šla jsem prostě podle čichu. Došla jsem správně. Začalo se dařit! Nad hlavou se mi vytvořila taková ta bublina z animáků a v ní moje ambiciózní maminka. Mávla na mě rukou a řekla jenom: „Neboj se, to se poddá!“ No tak snad, teda.
První den jsem tedy ukončila obědem a běžela domů dělat všechno, co jsem udělat měla. Přišla jsem do bytu, práskla s taškou a snažila jsem z mých poznámek vyčíst, co je tedy cíl domácí přípravy. Naškrábané poznámky mi nic neříkaly, a když už jo, nevěděla jsem si rady. Přešla jsem tedy na objednávání povinné literatury. Jenom za první den to bylo asi milión bichlí. Bohužel "vejška" je důležitejší než jídlo na zbytek měsice (možná roku), a tak jsem si knížky rezervovala. Pokusila jsem se přece jen vyluštit svoje poznámky, tentokrát s větším úsilím a úspěšněji. Takže zbytek úkolů se taky povedl.
Když přišel čas večeře, zjistila jsem, že konto je opravdu prázdné, a tak jsem snědla patku chleba a těšila se domů za maminkou ještě víc, než kdykoliv jindy. Představa plné ledničky, kterou taťka pracně vybavil, mi hnala slzy do očí! Z nedosatku živin jsem brečela do polštáře asi tři hodiny. Pak mi v mozku zablikla poslední myšlenka dne. Vzpomněla jsem si, že v kabelce mi zůstala poslední naděje - stará dobrá Tatranka! Slupla jsem ji skoro i s obalem. S vydatnou večeří přišel čas jít spát. Ten den jsem usínala stále plná strachu, ale taky jsem se vlastně těšila, co bude dál.
No uvdíme co přinesou další dny. Snad jenom dobré.
