Jakub Vrba 
Američan Robert J. Flaherty (narozen 26. února 1884 v Iron Mountain v Michiganu) působil po vystudování Upper Canada College jako prospektor a průzkumník v Kanadě. Zároveň se věnoval geologii a pedologii. Díky své práci se zúčastnil jedné z výprav sira Williama Mackenzieho do kanadské subarktidy. Po radě od jednoho ze svých přátel si s sebou vzal kameru, a když se vrátil, měl natočeno kolem 30 000 stop filmového materiálu (což je asi 9 000 metrů). Svůj film promítal v Torontu a v rámci různých přednášek. Bohužel před odesláním snímku do USA mu filmový materiál lehl popelem. Nutno dodat, že Flaherty byl vášnivý kuřák. Flaherty se ale nevzdal. Vydal se zpět do inuitské rezervace u Hudsonova zálivu, tentokrát už s jasným plánem natočit celovečerní film.
Natáčení mu zaplatila francouzská kožešinová firma Révillon a suma na natáčení činila 15 000 dolarů. Flaherty už byl obeznámen s životem Inuitů na záčátku století, přesto se ale rozhodl vydat jinou cestou. Inuité byli už dávno ve styku s civilizací, obchodovali s kožešinami, mluvili anglicky, lovili puškami, znali některé technologie. Flaherty chtěl ale ukázat dané etnikum v jejich původní, přirozené podobě. Forma, kterou svůj film podal, se nazývá takzvaně "Salvage anthropology", neboli záchranná antropologie. Cílem je zdokumentovat a zachovat budoucím generacím pohled na život a kulturu etnika bez vlivu západní civilizace.
Když tedy Flaherty začal natáčet, vyhledal nejlepšího eskymáckého lovce v osadě. Lidé mu přivedli Allakarialaka, který byl podle nich jediný, kdo by stále dokázal ulovit ledního medvěda jen pomocí oštěpu. Na lovení medvěda nakonec nedošlo, ale pro film byla natočena dnes už slavná scéna lovení mrože. Kvůli způsobu, jakým chtěl Flaherty film podat, si film vyžádal spoustu inscenovaných scén. Pro potřeby příběhu a natáčení režisér vytvořil falešnou rodinu, do jejího čela postavil samotného Allakarialaka a přejmenoval jej na Nanuka. Rodina prožívala před kamerou napsané scény, členové museli spousty věcí předstírat a přetvařovat se. Museli se vlastně stát herci. Vzpomenu scénu, ve které Flaherty ukazuje Nanukovi gramofon a Nanuk je z něj ohromen. Vše je ale předstírané, protože inuité a taktéž Nanuk už byli s vynálezem gramofonu obeznámeni.
Zde se tedy dostávám k jádru věci. Tedy k důvodu, proč film se film dočkal mírné kritiky. Protože podle nich je lživý a dělá z inuitů primitivy. Neukazuje skutečný život tohoto etnika v době, kdy jeho natočený, a režisér pouze předkládá zkreslenou představu o jejich životě. Já se zde musím Flahertyho zastat. V rámci salvage anthropology se určitě vydal správným směrem. Tím, že většina scén byla inscenovaná, dostal film lehce hranou podobu a balancuje na hraně mezi dokumentárním a hraným filmem. Flaherty se odprostil od skutečnosti, na které si v rámci dokumentárního stylu cinéma-verité (direct cinema) zakládal například velikán sovětského dokumentárního filmu Dziga Vertov, a nabídl romantický a humánní pohled na život lidí v krásném, leč nebezpečném prostředí.
Informace o filmu:
Režie, scénář, kamera, střih a produkce: Robert J. Flaherty
Délka: 78 minut
Žánr: dokumentární, etnografický
Premiéra: 11. červen 1922
Hudba: Robert Schramur (původní), Stanley Silverman (restaurovaná verze), Christian Leroy (nový hudební doprovod z roku 1999)
Koprodukce: USA, Francie
Rudolph Schramur
