Jakub Hyhlík 
Při oznámení filmu Pasáž (v originále The Electric State) mohli být mnozí fanoušci akčních sci-fi nadšení. Projekt dostala do rukou režisérská dvojice Anthony a Joe Russovi, která se scénáristy Christopherem Markusem a Stephenem McFeelyem spolupracovala již na veleúspěšných Avengers: Infinity War a Endgame. S astronomickým rozpočtem také přišlo obsazení známých tváří jako je Chris Pratt, Stanley Tucci, Ke Huy Quan či mladá hvězda Netflixu Millie Bobby Brown. První recenze kritiků však přinesly rychlé vystřízlivění. Na Rotten Tomatoes získal snímek 15 %, na Metacritic 29 % a lehce pozitivnější odezvy se dočkal na ČSFD s 53 % a IMDb s hodnocením 6/10. Kde se tedy stala chyba?
Příběh nás přenáší do alternativní verze devadesátých let, během nichž se autonomní stroje vzbouřily lidskému zotročování a začaly bojovat za svá práva. Po válce, kterou lidstvo vyhrálo paradoxně díky sestrojení neautonomních strojů ovládaných výhradně lidmi skrze Neurocastery (headsety pro virtuální realitu), obracíme pozornost na cestu Michelle (Millie Bobby Brown) utíkající od svého pěstouna Teda. V tu dobu již Neurocastery dávno neplní funkci zbraně, ale umožňují pracovat a zároveň si užívat odpočinku, a lidé jsou ochotní v nich prosedět většinu svého života. Technologiím vzdorující Michelle tak prchá s malým robotem z dětského animáku Kluk Cosmo, který je ovládán jejím bratrem Christopherem. Jenže mít u sebe robota je v tomto světě nepřípustné, a tak jim je brzy v patách Řezník z Schenectady (Giancarlo Esposito). Na cestě potkávají Keatse (Chris Pratt) s parťákem Hermem, překupníky, kteří se ukážou pro jejich úkol (nalézt bratra) klíčoví, a společně se vydávají směrem do pouště, kam po válce lidé vyhostili robotické vzbouřence.
Všechno to zní lákavě a není divu, když výborný základ pro tento příběh tvořil nejen rozpočet, ale i povedený grafický román švédského umělce Simona Stålenhaga. Z něj si však filmaři vzali jen dystopický retro futurismus devadesátých let a jména postav. Nepodařilo se jim vystihnout ani ponurou atmosféru předlohy, ani neustálé napětí, natož pak tajemný děj. Pokusy o až hororové chvíle táhne dolů stereotypnost a předvídatelnost, svět místo ponurosti navozuje spíše pocit průchodu lunaparkem a děj je typickým bojem hrdiny se všemocnou nadnárodní korporací, která ve výsledku není ani tak všemocná, jako spíše bezmocná.
Za své vzal i scénář. Herci se snaží, jak jen mohou, ale i přes jejich nepochybný um zůstávají postavy nevýrazné, ploché a bez větších motivací. Jedinou světlou výjimkou je maskulinní přátelství Keatse a Herma, kdy chemie dvou postav skutečně vyústila ve funkční reakci. Na druhou stranu, jestli se někde nepropracovanost postav projevuje opravdu výrazně, pak je to u smrtí. Na žádné totiž vesměs nesejde:
- Klíčový doktor Amherst (Ke Huy Quan), který jediný ví, kde se Christopher nachází, se obětuje, aby získal hrdinům čas, vzápětí však zjistíme, že nahrál veškeré své vědomosti do jeho robotího asistenta, a tedy se vlastně nic nestalo.
- Michelle přišla o rodiče srážkou s laní. Samotná scéna je ve filmu, ale její rodiče ani nevidíme, tedy nemáme ani možnost si k nim vytvořit jakýkoliv vztah.
- A nakonec Christopher, který neumře dokonce dvakrát. Nejdříve nás robot Cosmo obeznámí, že již zmíněnou nehodu přežil, což je také hlavní zápletkou celého děje, ale ke konci je třeba jej pro dobro lidu obětovat, jelikož je nepostradatelný pro korporaci Sentre, která ovládá Neurocastery, a v důsledku i životy většiny lidí. Dostáváme tak srdceryvnou scénu, kdy Michelle odpojí Christophera, jen abychom před titulky opět viděli robota Cosma vstát z mrtvých.
A podobně by se dalo pokračovat i dále.
Filmová Pasáž si zkrátka sama podkopává nohy naprosto banálními chybami a opomíjením důležitých faktorů a namísto toho, aby nám naservírovala a rozvíjela zajímavá témata, jako jsou práva autonomních stvoření vůči lidem, role rodiny a sounáležitosti, nebezpečí eskapismu skrze technologie či obětování jednoho pro blaho všech, dostáváme uspěchanou plochou akci v nádherném grafickém kabátku s nápaditými detaily, ale bez duše. Nejedná se o povedený film, natož adaptaci, ovšem pro nenáročného diváka může být Pasáž odpočinkovou jednohubkou s výbornými efekty a nádechem devadesátkové nostalgie, na kterou se zanedlouho pozvolna zapomene. Jediným trnem v oku tak zůstává přemrštěný rozpočet, který nejspíše nedá kdejakému kritikovi ještě pár dní spát.
