Klára Revendová 
Píše se úterý 3. prosince 2024 a je něco málo po šesté hodině večer. Já nasedám na tramvaj linky číslo 2, tedy trasy z Neředína na olomoucké hlavní nádraží, přes centrum. Ve sluchátkách Richard Muller zpívá o tom, že výtah už zase nejede a tramvaj... si to šine večerní Olomoucí. Míjíme zastávku Palackého, McDonald's na Náměstí Hrdinů, až konečně vysedám na své zastávce v centru, u univerzity. Známou také jako Náměstí Republiky. Zoufale si přeji, aby začalo sněžit, a já oděna v očekávání mířím směr Umělecké centrum Univerzity Palackého.
Dnes večer se píší olomoucké filmové dějiny - studenti katedry divadelních a filmových studií mají svou velkou premiéru. V rámci úterního Pastiche Filmz se tu promítá ledacos. Jedním z příkladů je nechvalně známá parodie na Tolkienovu výpravnou ságu s názvem Pár pařmenů nebo geniální novinářské noir s názvem Eso v rukávu. Kinosál však dnes večer hostil hrstku mladých filmových tvůrců, kteří vůbec poprvé měli možnost svá díla prezentovat před publikem. Nechyběl červený koberec a sekt, protože to se prostě zapít musí.
Jakmile hodiny odbily sedmou, sál se zaplnil dychtivým studentstvem, které přišlo podpořit své kamarády a spolužáky. A pak už vystoupili tvůrci. Pět mladých mužů, kteří milují filmy. Pět statečných tvoří: Denis Růžička, režisér trháku Kufřík, který se odehrává na univerzitních kolejích, kde se po težké kalbě probouzí student s připoutaným kufříkem k ruce. Mohu prozradit, že je tam i legendárni efekt tzv. Wilhelmova výkřiku. Adam Niezgoda, který se svým The Sad-eyed Walk prostupuje do hlubin lidského osamění a izolace. Podtrženo titulky v esperantu - univerzálním jazyce. Adam Šejvl a Rodinná večeře, ve které až dokumentaristicky vykresluje realitu lidského chování a že rodinná setkání častokrát nejsou o pohodě. Poslední film je režijním počinem dua Žalud/Turoň, s názvem Zrození Skibidi. Film, který paroduje jeden z nejrasističejších filmů moderních dějin, a to Zrození národa.
Způsobem vskutku originálním, skrze tik-tokový „brainrot“ a smutným faktem, že současná generace není schopna udržet pozornost. Proto se v průběhu filmu na čtvrtině obrazovky vysílal sestřih z videoher, Griffinových apod. Měla jsem problém tento film strávit zejména z důvodu smyslového přetížení a faktu, že byl němý, podkreslený royalty-free hudbou. Musím ale pochválit střih, protože některé momenty se vážně povedly. Promítání jsem opoustěla ještě před koncem posledního snímku - ale to nic nemění na faktu, že jsem se dobře bavila u akčnáku Kufřík, kde se problémy řeší pěstmi a násilím. Musím pochválit také práci z kamerou, protože je vidět, že si tvůrci vyhráli. Opravdu, rotace kamery a průběžný zoom před tím, než hlavní hrdina otevře kufřík, stojí za to. Rodinná večeře mi zase připomněla, že jsem ráda, že moje máti něco takového nepořádá. I když se blíží Vánoce, takže taky setkávání s rodinou. Uvidíme, jestli to taky u nás dopadne stejně. Doufám, že ne. The Sad-eyed walk jsem sice moc nepochopila, ale věřím, že to pro autora byla terapie a představení jeho pohledu na svět.
Pastiche Filmz jsou studentským filmovým klubem, který se řídí heslem „někdo to pustit musí“. Každý měsíc je u nich tematicky zaštítěn, ať už se jedná o životní prostředí, český bizár nebo i queer filmy (ve spoluprácí s Ollove) a mimo to pořádají i hospodské kvízy a besedy s tvůrci. Více o Pastiche Filmz zde.
Víte, jak jsem na začátku zmínila, že jsem v tramvaji poslouchala skladbu Po schodoch? Na Konviktu nefunguje výtah. Zpívala jsem si to osudové „po schodoch, poznávám poschodia“.
